Stojím na nádraží a nevěřícně koukám na informační tabuli, která ukazuje zpoždění 70 minut a po další čtvrt hodině zase další minuty naskakují. To snad ne, říkám si a naštvaně hledím do mobilu, abych si našla alespoň autobus.

Na zastávce stojím v řadě, a přede mnou je mladý hoch i s mámou. Zřejmě se nemohou dohodnout, zda má nebo nemá odjet autobusem. Mladík v jednu chvíli začne křičet a rozhazovat rukama: “Jsi nemožná, děláš to všechno naschvál, já už si můžu dělat co chci, totálně mi kazíš celý život.“ Občas přidal trochu peprnější slovo, aby dodal svým slovům patřičnou váhu. Ta ho usadila velmi krátkým a úderným: „Nikam nepůjdeš!“

Když jsme nasedli, jako poslední se přihnala s kočárkem mladá maminka. Postavila dítě do autobusu a sama se snažila rychle nasoukat kočárek dovnitř. Dítě spustilo příšerný křik. Myslela jsem si, že to ustane, když maminka nastoupí, ale to jsem se mýlila. Dítě křičelo dál. „Já sám, já sám. To je můj košárek.“ Pak jsem pochopila. Dítě si chtělo kočárek odnést do autobusu samo. Ten velký těžký kočárek. Chápete?!?

Autobus se rozjel. Mamince se nedařilo chlapečka uklidnit, a tak jsme kromě rádia, poslouchali ještě pláč. Mladíkovi ale zřejmě ruply nervy a vykřikl na malé dítě: „Buď zticha, copak ti ten kočárek někdo bere?“ A pak víceméně pro sebe drmolil, že děcka jsou takový a makový, a že nechápe, jak nemůžou chápat, že kočárek neunesou a jsou tvrdohlavý a já nevím co ještě. Na to se k němu natočil jeden pán, do teď obdivuji jeho odvahu, a řekl: „Mladíku, přesně tohle jste předváděl před několika minutami sám, tak se prosím uklidněte.“

My si opravdu nevidíme ani na špičku nosu a neuvědomujeme si, že sami děláme to, co na druhých odsuzujeme. U ostatních vidíme, co by měli dělat a jak některé jednání je nesmyslné, některé věty nepodstatné a zbytečné, a že některá přání jsou nad jejich síly, či jim mohou uškodit. A u sebe? Vidíme jen křivdu a nepochopení. Proč nedokážeme ocenit ten nadhled druhých, hlavně rodičů, když vidí o kousek dál?

Našla jsme v Youcatu krásnou modlitbu za správná rozhodnutí:

Bože můj, nedělám co chci, a dělám co nechci. Odsouvám věci a nedokážu se správně rozhodnout. Jenže pak je už příliš pozdě a věci jsou rozhodnuty beze mě.

Daruj mi prosím Ducha Svatého a světlo k rozlišování: dobra a zla, pravdy a lži, důležitého od nedůležitého, stálosti od zatvrzelosti.

Dej mi dobrou vůli a odvahu, sílu a důvěru, správně se rozhodnout a volit to, k čemu jsme tady na zemi povolal. Amen

Majka St

(Modlitba krácena)