Původní příspěvek:
Měla jsem podobnou zkušenost. Kdysi mě kněz z naší farnosti požádal, abych přečetla při mši druhé čtení. Protože jsem neuměla říkat \"ne\" - byla jsem tak mámou vychovaná - tak jsem souhlasila, i když se mi do toho nechtělo. Vždycky jsem trpěla trémou. Nějak jsem to při mši se strachem přečetla, a kněz mi po mši řekl něco ve smyslu \"bezva, dobrý, tak z toho uděláme tradici\". Takže od teď jsem měla číst každou neděli. Nerada jsem četla na veřejnosti, trpěla jsem silnou trémou a vlastně v hloubi duše jsem číst nechtěla, ale přesvědčovala jsem sama sebe, že Bůh to přece chce, že je to služba Bohu i lidem. A tak jsem každou neděli četla a prožívala jsem první část mše v silném strachu a napětí. Když se blížilo čtení žalmů, po kterých mělo následovat moje čtení, strach a úzkost ve mě začaly silně narůstat. Srdce mi strachem tlouklo tak, že se divím, že to někdo ze sousedů v lavici nesylšel. Byla jsem sevřená strachem a nevnímala jsem skoro nic jenom ten strach a úzkost. Ačkoli jsem chtěla být nad věcí, nepřipouštět si tyto emoce, stejně tady byly a nedalo se stím nic dělat. Po žalmech jsem se zvedla došla k amboně a krve by se ve mně nedořezali. Nějak jsem to přečetla, řekla \"sylšeli jsme slovo Boží\" a rychle zase sednout do lavice. Tam jsem ještě nějakou chvíli vnímala, jak ten strach pomalu odchází a teprve až nějakou chvíli potom jsem se byla schopná přijít k sobě a soustředit na zbytek mše. Nikdy se to nezměnilo, možná časem ten strach byl o něco menší, ale pořád byl. Uvědomila jsem si až po letech, že jsem to měla knězi říct, že mi čtení na veřejnosti nedělá dobře a odmítnout to. A třeba nabídnout, že ráda pomohu jinak - existuje mnoho způsobů jak ve farnosti pomoci. Máma by mě za to určitě vyhobovala, kdybych se odvážila knězi toto odmítnout, ale s odstupem let vím, že by to bylo to nejlepší, co jsem měla udělat. V tom samém kostele jsem ještě i za nějaký čas hrála na varhany. Protože jsem ale neuměla moc zpívat a také kvůli té trémě, tak jsem jenom čistě hrála bez zpěvu. To bylo mnohem lepší, trému jsem měla pak už jenom minimální. Varhany byly nahoře a nikdo z lidí mi nemohl civět přímo do obličeje. Bylo to nesrovnatelně lepší, než když bych musela číst a všichni na mě koukali. Časem jsem přijala sama sebe takovou, jaká jsem a stala jsem se i svobodnější a spokojenější :-)
Přezdívka (jméno): Pomněnka
|
