Původní příspěvek:
Ahoj, já mám taky nevěřícího partnera a jsem taky \"starší.\" Pro mě je super to, že on respektuje mou víru (a já jeho). Do kostela si jdu kdy chci, když je nějaká příležitost, jde se mnou. On teda má dost rozhled o náboženstvích, rozumí křesťanství víc (ví co, jak, proč), než třeba můj předchozí přítel, který je katolík. Pro mě je obohacující ty obvykle nevyřčené věci pojmenovávat. I s věřícím je potřeba se o víře bavit, protože ta niterná víra je u každého jiná a je důležité si porozumět. Takto víme, že to máme každý jinak a nemáme mylné předpoklady o prožívání víry toho druhého. Nám fakt pomáhá se o tom bavit a chodit průběžně na různá \"náboženská\" místa, která nám přinášejí nové podněty k rozhovorům a přemýšlení (poutní místa, kapličky u cesty, chodíme na prohlídky v klášterech a tak). Nemám obavu z výchovy dětí, protože jsem nechtěla děti vychovávat ve \"svaté bublině.\" Co se týče sdílení víry, tak já se třeba můžu modlit a držet ho u toho za ruku a on prostě je se mnou a jsme spolu s Bohem. On respektuje, že já věřím a já respektuju, že on ne a nechci po něm, aby se modlil nebo aby se mnou chodil každou neděli na mši. A kdybychom měli děti, tak můžou zůstat doma s ním a já si můžu mši prožít a další týden mohou jít se mnou a on bude mít chvíli pro sebe.
Přezdívka (jméno): Ana
|
