Původní příspěvek:
Ahoj holky popřípadě kluci (pokud tu teda nějací jsou),
v poslední době docela přemýšlím o svém životě alias jeho využití. Je mi 17 a od mala je můj společenský život na bodě mrazu (snad i pod bodem). Jediné, co lze do něho počítat je cesta do školy, škola, cesta ze školy, mše a setkání mládeže na faře, které je jednou za měsíc. Jinak trávím stále zavřená doma mezi čtyřmi stěnami. Na zábavy, tábory apod. nechodím, jelikož mě nebaví, nemám tam s kým jít a bývá to i pro mne utrpení. Když už se ale na nějaké zábavě úplně čirou náhodou ocitnu a je tam někdo známí, tak se mnou prohodí pár vět a nechává mě napospas. Toto je ale i dané mojí povahou, která je samotářská, ale může za to také dětství, jenž jsem prožila z většiny doma v kruhu rodiny a tak jsem nebyla nucena se nikterak bavit mezi ostatními...a tak to pokračuje i do dnešních dní.
Teď o prázdninách mám pocit naprostého vyhoření. Kromě výletů s rodiči jsem nic jiného nezažila. Pokaždé, když se například baví spolužáci, co, kdy, kde zažila (každý den), tak jim závidím. Závidím jim jejich zážitky, kterých mají nespočetně a já 0. Můj problém je, že nedokáži pořádně konverzovat a jsem tichý člověk, takže každého po čase omrzím. Jsem zakřiknutá ale v partě lidí, která mě zná, dokáži dělat i kraviny.
Zkoušela jsem na tom všem zapracovat, zlepšit se a stále se snažím, ale vždycky prohraji. Mám i o sobě špatné mínění a tak, když už mě napadne, že bych někomu napsala, jestli by nešel ven, tak mě napadne okamžitě 1. že jej otravuji 2. díky mé málomluvnosti se bude nudit a radši se mnou nepůjde 3. kdo by taky se mnou šel. I do kina na filmy chodím sama nebo se sestřenicí. Nejhorší je, že mi samota vůbec nevadí...snad se v ní i dokonce vyžívám.
Nedávno mi bylo nabídnuto (jelikož nikdo z ostatních nemá čas), že bych mohla chodit na kurzy animátora. Po tom ale, co jsem si přečetla, co to obnáší, jsem to opět zapudila. Jediná světlá věc na tom je, že bych na ty kurzy jezdila s kamarádem z našeho společenství, takže bych tam nebyla sama, byla bych mezi lidmi, poznala něco nového a nějaké ty zážitky, ale co potom? Byla bych animátor a jistě by mě šoupli někam do neznámých končin a byla bych v čudu, nehledně na to, jak ,,dobře\" umím cizí jazyk, respektivně angličtinu.
Další věcí jsou problémy v rodině (širokém okruhu rodiny), ale to tady rozebírat nechci.
V neposlední řadě (tento bod ale osobně neberu moc důležitě) se ve škole do mně pár holek naváží, že jsem ještě neměla kluka a že se o klucích s nimi odmítám bavit... A jak asi? Kde bych ho vzala? A proč bych se zrovna s nimi o tom měla bavit, když ty řeči, co vedou o klucích považuji za zbytečné někdy až ubohé. Když slyším jak jednou svého kluka vychvalují, jak je skvělí, úžasný, je to jejich životní láska a pak zas, že je hrozný a radši se sním rozešly, protože udělal tohle a támhle to a to se jim samozřejmě nelíbilo a hned mu to vyčetly....je mi to k smíchu a těch kluků je mi i někdy líto. Jednou už i padlo, že jsem jinak orientovaná, což není pravda. Proč je tak těžké na pochopení, že takovéto malichernosti a blbosti, jenž řeší o klucích, jsou pro mně povrchní? Kdyby řešily na jejich vztazích důležitější věci, tak bych neřekla ani jedno slovo v odporu a zapojila se do konverzace, ale takhle? Kdybych jim jen řekla, jací kluci se mi líbí, už bych pouze viděla vzdalující se slípku, jak to běží vyžvanit ostatním...ne vážně děkuji. -Kluci...máte to těžký, když na někoho takového narazíte. Upřímnou soustrast, protože i když tehdy není vina na vaší straně, obviní vás ze všeho a vyjdete z toho jako idioti a máte to stále na talíři. Přesto i připouštím, že někdy může být vinna na vaší straně, takže se zase nebijte do prsou.-
Všechny problémy si řeším sama. Nikdy se nikomu nesvěřuji a s rodinnými příslušníky se s tím odmítám bavit. Ani netuší, co všechno jsem psychicky prožila (dlouholetou šikanu, čímž je můj okruh přátel velmi malý a vachrlatý). I kdyby mi někdo řekl, ať se svěřím rodičům, tak to neudělám, protože se bojím, že to vezmou na lehkou váhu a řeknou mi, že si to moc beru k sobě, přeháním to a že se to časem vyřeší. (Nikdy jsem s nikým nic vážného neřešila.)
Vím, že je v mém okruhu pár lidí, kteří mě mají rádi...takže syndromu ,,nikdo mě nemá rád\" nepodléhám.
Dlouho jsem přemýšlela, co bych měla udělat, ale nic mě nenapadá. Možná to opravdu pouze přeháním a jsou to malicherné kraviny oproti horším věcem, které se mohou stát a jsem jen další, co si stěžuje, jak je život krutý a nikdo jej nemá rád...
Přesto by mne zajímal Váš názor a možná i nějaké rady, jak od holek, tak od kluků.
Děkuji za případné odpovědi.
Přeji super prázdniny! ;-)
Přezdívka (jméno): Unknown
|
