Původní příspěvek:
Ahoj, mám za sebou takový příběh, který trval rok a půl. Odnesla jsem si z toho zkušenost do života, ale radost určitě ne. Začala jsem ve čtrnácti chodit s šestnáctiletým klukem. Nebylo to proto, že jsem se do něj zamilovala, ale protože jsem byla hloupá a strašně chtěla kluka a on byl jediný, co mě v té době chtěl... Říkala jsem si fajn, je starší, docela hezký, věřící ( i když v některých jednáních by to člověk nepoznal)....třeba se do něj postupem času víc zamiluju. Kdeže. Už od začátku se mi nelíbilo jeho chování, měl hodně nedostatků a já se uklidnovala tím, že každý máme nějaké nedostatky, že je vydržím....trápil mě a já jsem s ním nebyla vůbec šťasná. Nalhával mi takové věci, kterým jsem vždy věřila a poslouchala ho na slovo.(Samozřejmě když jsme se rozešli, všechny ty řeči jsou lži a jsem teď akorát zklamaná, že jsem byla tak důvěřivá.) Moje sebevědomí pod ním klesalo a strašně mě to dostalo do zoufalství. Ztrácela jsem ostatní kamarády, kašlala jsem na školu, své koníčky jsem zanedbávala a byla jsem ovládáná pouze jeho řečmi. Ptala jsem se na rady kamarádů, dospělých, kněží, vyslechli mě a měli jedinou radu..pokud s ním chodíš z lítostí, pokud s ním nejsi šťastná, rozejdi se... vždyť ve vztahu nemáš vydržet za každou cenu, je to taková zkouška těch dvou, jestli by jim to potom v manželství klapalo, a pokud to není upřímné z obou stran, nemá to cenu. To je prostě základ. Když jsem se sním teď nedávno v šestnácti rozešla, nedokážu ani říct jak se cítím skvěle a svobodně, nelituju toho vztahu, byla to zkouška, ale je mi líto, že jsem roka půl svého života strávila jen trápením a ponižováním. Pokud ale nejseš do něho zamilovaná, myslím že šance na zamilování, je velmi malá. Ano, může se to zamilovávání prohlubovat, to je správně v upřímném vztahu. Ale když už teď víš, že by sis s ním nedokázala představit život, nechoď dál...Hlavně se nenechávej ovládat a měj svůj rozum, v případě se třeba poraď s někým komu důvěřuješ, s knězem apod...držím ti palce!:)
Přezdívka (jméno): :-)
|
