Původní příspěvek:
Ahoj :)
Taky jsem měla podobný problém. Trápilo mě, že se lidi moc se mnou nebaví. Že jsem většinou musela za něma chodit sama. A když už jsem se s někým bavila, tak jsem většinou poslouchala.
Byla jsem tichá (a stále jsem). Postupem času jsem zjistila, že jsem také důležitá, i když jsem přeci jen tichá, druhému můžu pomoci tak, že mu budu naslouchat. A tak jsem se přijala taková, jaká jsem. Bůh mě takovou stvořil. Tichou. :)
Taky jsem zjistila, že není na škodu jít za druhým a zeptat se, jak se má, co dělal o víkendu. I když to ve většině případech znělo trapně, přece jen se našlo nějaké dobré společné téma, o kterém se můžem bavit. A já jsem také taková, že se víc bavím, když jsme ve dvojici, než když je nás tlupa.
Hlavně se musíš přijmout taková, jaká jsi. A musí ti být jedno, jestli se ztrapníš, nebo ne. Kdosi moudrý řekl: \"Zeptáš-li se, budeš vypadat jako hlupák 5 min, nezeptáš-li se, budeš vypadat jako hlupák celý život.\" A tak já se to snažím dělat. Také pros Boha za to, aby ti dal odvahu přijmout se a odvahu ke všemu dobrému. Věřím, že někde na tebe ten pravý kamarád/ka čeká :)
Ale taky pro to musíš něco dělat. Když ti někdo připadá sympatický, tak jdi za ním a mluv s ním. Ptej se ho na všechno, co tě napadne. Buď si do oka padnete a nebo ne. Když ne, z toho se přece svět nezboří, na světě žije dalších 7 miliard lidí ;)
A kromě toho, máš toho nejlepšího kamaráda na světě. A to Ježíše! :)
Přezdívka (jméno): Zuzzi
|
