Původní příspěvek:
Ahoj Magdo :) Naprosto Tě chápu. Já se zamilovala na začátku loňskýho školního roku do spolužáka. Nevím proč, ale na začátku jsem si vážně myslela, že se mu líbim taky. Asi protože jsme se často setkávali pohledy, nevím... Taky jsem to řekla svým kamarádkám, ony se s ním najednou začaly bavit a já neměla odvahu za ním jít taky. Po nějakým čase jsem ale zjistila, že on nic netuší a že jsem skoro měsíc žila ve svých falešných iluzích. On ten kluk je takovej třídní mimoň. Taky jsem se snažila vymýšlet, jak se s ním bavit, posílala kamarádky vyzvídat. Bylo to beznadějný, ale docela jsem se s tím smířila. Tahle zamilovanost ze mě pomalu odcházela jak přicházela ta další. Říkala jsem si, že už nesmím udělat tu samou chybu, myslet si, že se mu líbím a hlavně nedávat nic najevo. Radši aby zůstal mým tajným idolem, než abych si ho nějak znepřátelila. K tomuhle klukovi jsem přirostla daleko víc, než k tomu předtím. Za tu dobu jsem se naučila (i když úplně bezdůvodně) ho mít ráda. Ale... sice to nikdo před ním neřekl a nenaznačoval (vědělo to minimum lidí), ale všechno jsem na sebe podvědomě prozradila já. Sice hlava to brala zodpovědně, ale ty příznaky zamilovanosti byly asi moc zřetelný a jemu nepříjmený. :( A on není tak mimo jako ten předtím, takže to skončilo blbě, přitom jsem skoro nic neudělala. Vím, že mě nemusí a tohle je asi hlavní důvod. Takže závěr je takový, že Ana má bohužel pravdu. :( A co poradit? No, tak za mě ho asi budu ignorovat. Ale nemyslím neodpovídat, ale o nic se nesnažit. Neptat se ho a prostě nezačínat (kromě těch naprosto nezbytných) konverzace. Držím Ti palce! Vím, že jsem psala spíš o sobě, ale chtěla jsem tím ukázat, že se to stává a že nejsi sama, tak snad jsem Ti pomohla. :)
Přezdívka (jméno): :(
|
