Původní příspěvek:
Ahoj, úplně tě chápu. Něco podobného jsem zažívala taky. A občas stále zažívám (a je mi 19). Ale poslední dobou (asi už 2 roky) to prostě ignoruju a žiju si dál. Občas mě to mrzí, to jo, ale podle mě to má prostě v povaze a nemůže to změnit. Bavila jsem se o tom i s knězem, říkala jsem mu, že se sním pořád hádám, že mě můj otec nechápe a nerozumí mi atd...a kněz mi řekl, že to tak prostě někdy bývá, že v rodině je většinou nejhorší vztah Otec - Dcera. Říkal mi, že se to asi nezlepší jen tak. Říkal, že se to prý změní až se odstěhuju a až si uvědomí, že už jsem prostě pryč z rodiny, že si mě potom začne vážit. Ale do té doby se to prostě musí přetrpět a radši mlčet a nehádat se...je to tak lepší. :) A co se týče toho, že tě nepustí třeba za kámoškou přespat - já to dělám tak, že už se vůbec neptám, jen mu to vždy den nebo dva předem oznámím. A jdu si. Jsem přece dospělá - stejně jako ty. Musíš jim to dát najevo. :) Přeji hodně štěstí a pevné nervy, protože to není lehké, já to vím. :)
Přezdívka (jméno): A.
|
