Původní příspěvek:
Ahoj, občas se mi to stává. Myslím že to není nic neobvyklého, protože se během puberty vyvíjí naše myšlení a někdy jsou to opravdu blbosti, co mě napadnou... Stalo se mi, že mě třeba nějaký spolužák pořád \'\'otravoval\'\' s tím, že si chce opsat sešit, Dú apod. Většinou jsem mu vyhověla a pak jsem si začala myslet, že tím, jak mě pořád vyhledává s pomocí do školy, mi vlastně dává najevo že se mu líbím... Asi je to hloupost ale mě se to stává. Pak na něho začnu myslet..Jako bych si vsugerovala pocit zamilovanosti do toho kluka...Je to těžké, protože v mé zš o mě žádný kluk ani pohledem nezavadil a teď mě vyhledávájí (jen) kvůli učení...Sama se v sobě v tomto směru nevyznám. Možná chci být zamilovaná, ale na druhou stranu jsem nikdy neměla kluka a přijde mi to trapné a takové nepřirozené...Prostě nevím, občas prostě mám takové zmatené pocity a pak se s toho asi nejmíň 2 týdny vzpamatovávám..Když mě takové chvíle přepadnou, snažím se modlit. Třeba říct jen pár slov Pánu o tom že jsou mi ty pocity nepříjemné a vlastně je ani nechci mít... A také mi velmi pomáhá když se pomodlím kousek růžence a poprosím Pannu Marii o pomoc se svým trápením(ale nejde o to se pomodlit celý růženec a nemyslet to doopravdy). Musíš to myslet upřímně...Ale že bych se zamilovala do stromu to se mi ještě fakt nestalo... :D Snad jsem ti tímhle svým románem aspoň nějak pomohla(jestli jsi to dočetla až sem... :D). Nejsi v tom sama... Budu se za tebe modlit.
Přezdívka (jméno): R (16let)
|
