V sobotu spolu se svou taneční partnerkou Veronikou Lálovou vyhráli  StarDance. Pojďme si připomenout rozhovor, který jsme s ním před dvěma lety natočili...

O Zdeňkovi by se dalo říci ono okřídlené „Znáte z televize!“. Protože každý, kdo viděl alespoň pár dílů seriálu Vyprávěj si musel všimnout sympaťáka Honzíka, který se prý na přání fanynek musel do seriálu ještě vrátit, i když už jeho postava v příběhu došla do dospělosti. Ten, kdo by se na televizi nedíval, ho zaručeně nepřehlédne v kině. Je jedním z hrdinů svěrákovské pohádky Tři bratři.

Jenže to není ten pravý Zdeněk. Ten skutečný rád tančí, zpívá, dělá asi deset sportů a je pořád v jednom kole.

Odkud jste právě přiběhl?
Z castingu.

Co to je a jak to vypadá?
To je výběr herců do filmu. Vypadá to různě. Většinou přijdete do místnosti, kde je připravená kamera, sedí tam režisér a pár dalších lidí. Máte text, který jste buď dostali předem a nebo až tam a musíte jim ho přednést. Někdy si režisér přeje, abyste to několikrát zopakovali podle jeho pokynů.

Není to trapné?
Ze začátku, na prvních konkurzech ano. Hrát pro pár lidí v malé místnosti je divné, ale teď už mi to nepřijde.

Při konkurzu do pohádky Tři bratři jste si prý řekl o opáčko.
No jo, já byl totiž na táboře a tam jsme měli zakázaný mobily. Produkce volala mámě, že by mě tam chtěli a že se mám naučit nějakou písničku. Máma poprosila vedoucího, aby mi půjčil mobil, kam mi tu písničku poslali. Snažil jsem se ji podle toho naučit, ale vzhledem k tomu, že mi ten mobil půjčili zhruba na deset minut, tak to žádná sláva nebyla. Druhý den jsem šel na konkurz, kde jsem to zazpíval, jenže to dopadlo hrozně. Šel jsem za panem Svěrákem a na rovinu mu řekl, že jsem neměl čas se to naučit a že bych moc rád dostal druhou šanci. Pak jsem se to celý den a noc učil a druhý den mě vzali.

Vy studujete hudebně dramatické oddělení na pražské konzervatoři. Co to obnáší?
Hlavní obor je herectví, to se studuje dvakrát týdně po čtyřech hodinách, pak zpěv, různé druhy tanců, jevištní mluva a pohyb, ale i předměty jako je čeština a dějepis...

Zkušenosti s jevištěm ale máte už z muzikálu Andílci za školou.
Ano, tam jsem si vyzkoušel, že mě to na jevišti hrozně moc baví. Bohužel se to nehrálo moc často - tak pět až šestkrát do měsíce, většinou dopoledne.

To jste asi hráli hlavně pro školy? Jaké to bylo?
Pro nižší ročníky to šlo, ale jak přišli starší, co byli otrávení, že musí se školou do divadla, tak to bylo trochu peklo. To se špatně hraje.

Nejvíc vás ale lidi znají z role Honzíka v seriálu Vyprávěj.
Za to může babička. Viděla v televizi, že se hledá blonďatý chlapec do seriálu, tak mě přihlásila. Vybrali mě z asi pěti set uchazečů. Protože jsem měl celkem velkou roli, chtělo to pak věnovat natáčení dost času. Důležité je naučit se dobře text a pochopit svoji roli, aby pak držela nějaký tvar a abych byl pořád tím Honzíkem s určitými vlastnostmi.

Vyprávěj je seriál o nedávné minulosti a říká se, že ta dnes už normální mladé nezajímá.
Tak my se zrovna zajímáme. Já studuju konzervatoř a tam nejsme nikdo moc "normální" :-). Mám rád šedesátá léta v muzice, rock´n roll, s kamarády chodíme tancovat swing... a ten casting, ze kterého jdu, je na nějaký dokument o druhé světové válce. Rád bych si takovou roli zahrál.

Je rozdíl mezi natáčením filmu a seriálu?
Ano. U filmu víte přesně, kam ta role směřuje, můžete si přečíst celý scénář a tu roli si připravit.
V seriálu máte třeba jedenáct dílů dopředu jasno, ale dál nevíte, co se s tou postavou bude dít.

V pohádce Tři bratři má každý z bratrů nějakou nepěknou vlastnost.
Já jsem byl nerozhodný a líný. Líný jsem i v životě. Když už jsem konečně doma, nejradši sebou plácnu a koukám na film :-).

Jaké vlastnosti se vám na lidech líbí?
Mám rád mírné lidi. Upřímné, kteří se nepřetvařují. Nemám rád faleš a pomlouvání, když se na vás někdo usmívá a pak za zády pomlouvá. Nemám nějaký životní vzor, ale dívám se na lidi kolem sebe, co dělají dobře, a z toho si beru poučení.

V pohádce máte dva bratry. A v životě?
Sestru o čtyři roky starší a bráchu o osm let. Oba studují vysokou, ale seriózní školu :-). Nikdo z nich se nedal na takovou "podivnou" dráhu jako já.

Čeho si na nich ceníte?
Že mi přejou úspěch a mají z něho radost.

Ve Třech bratrech vysvobozujete Karkulku, vypadá že je prima.
Na to, že jí bylo devět, tak moc pěkně hrála. Vlastně nehrála, myslím že moc nerozlišovala život před kamerou a když se netočilo. Byla ale hodně hyperaktivní, pořád musela být něčím zaměstnaná, my jsme víc než z natáčení byli unavení z ní :-). Ale z toho vyroste.

Na tomhle místě se musím zeptat, jak si představujete prima děvče vy?
Líbí se mi brunety s hnědýma očima. My jsme totiž doma všichni blond. A měla by být hodná. Nelíbí se mi, když holky mluví sprostě. Myslím, že to dělají, aby zaujaly, ale mně se to nelíbí. Taky úplně nechápu, proč mají třeba deset piercingů v uchu, ale možná to pro někoho má nějaký význam, nevím.

Jak se natáčelo s kolegy Klusem a Dykem?
Oni jsou baviči. Každý den jsem se do práce moc těšil.

Máte historku z natáčení :-)?
Mám :-). Jezdil jsem na jelenovi, byla to taková houpací maketa, která se mnou jela po kolejích a kamera to celé sledovala. Jednou jsem se rozhoupal tak, že jsem přes jelena přepadl, skácel ho s sebou a on se zapíchl parožím hned vedle mě. Nastalo hrobové ticho, protože nebylo jasné, jestli náhodou jelen není zabodnutý do mě. Když jsem vyskočil a řekl, že dobrý, všem se dost ulevilo.

Kromě jelena jste jezdil i na koni, to už jste uměl?
Ne. Před natáčením jsem měl cvičných pět hodin a pak se jelo na ostro. Zamiloval jsem si to a když to šlo, tak jsem si zajezdil i mimo.

Když jsme u pohádek, máte nějakou oblíbenou?
Mrazíka! Podle něj já určuju Vánoce. Jak dávají v televizi Mrazíka, tak pro mě začínají Vánoce.

A když už jsme u Vánoc...
Ty mám moc rád. O Vánocích mám takový hřejivý pocit u srdce. Miluju, když se sejde celá rodina nad večeří a rozbalují se dárky.

Pro křesťany jsou to svátky spojené s vírou, máte k ní nějaký vztah?
Já jsem věřící. Ne že bych chodil každou neděli do kostela, ale občas se modlím. Spíš svými slovy, že o něco prosím nebo si něco přeju. Nedávno jsme na Staromáku potkali paní, která tam přesvědčovala nějakého pouličního herce oblečeného za čerta, že se za ďábla nemá převlékat, že je to zlo a pak nám vyprávěla v co věří a to už na mě bylo moc. Nemám rád fanatismus.

Kde jste k přesvědčení, že existuje Bůh, přišel?
To je přece přirozený. Vždyť se o tom mluví i ve filmech. Nebo třeba Ježíšek. Začnete věřit na Ježíška, pak to přejde na Boha. Občas si zajdu tady poblíž do kostela, protože... vlastně neumím říct proč. Dělá mi to dobře.

Při všech budoucích rolích ve filmu i v životě drží palce a jménem všech Karkulek i babiček za rozhovor děkuje Helena.

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.