Je poslední lednový den, středa, krátce před šestou hodinou večer a já sedím v Divadelním klubu v Městském divadle v Brně a čekám na Romana Vojtka. Ještě si dávám dohromady, na co se ho vlastně chci zeptat. Moc času však už nemám, Roman Vojtek přichází o chvíli dřív, čímž u mě vzbuzuje sympatie, a začínáme si povídat.

Jak jste se vlastně ke zpívání dostal?
Já jsem se k divadlu dostal spíš nějakou náhodou. Co si pamatuju, co jsem začínal brát rozum, tak zatímco ostatní děti si malovaly nějaké domečky a panáčky, já jsem vždycky maloval sebe jako zpěváka. Pamatuju si od dětství, že mým strašně velkým snem bylo zpívat. Život mě potom zavál trošku jakoby jinam, k divadlu, ale přece jenom k muzikálu, takže tam se zpívá taky, tak se mi to napůl vyplnilo.

Vy jste jako dítě dělal gymnastiku, nenapadlo Vás, že byste v ní pokračoval?
To ani ne, já jsem gymnastiku dělal asi od první do sedmé třídy a skončil jsem s ní, když jsem začal objevovat, že mě baví víc holky a hudba. Začal jsem se učit na kytaru a na klavír a skládat nějaké první písničky, a tak jsem od sportu odešel. Musím ale říct, že mi to dalo strašně moc, gymnastiku používám dodnes a vždycky ji uplatňuju v mnoha muzikálech.

Muzikály jsou dost náročné, trénujete kondičku?
Asi bych kondičku trénovat měl, ale moc ji netrénuju, protože – a jsem tomu rád – mám hodně práce, takže si raději spíš odpočinu. Tím, že hraju občas v muzikálech, kde se trošku i tancuje nebo je to přece jenom náročnější, tak tím si pořád nějakou kondičku udržuju. Občas mám takové záchvaty, že zajdu do posilovny, ale to mě drží tak měsíc a pak s tím seknu.

Co Vás baví v muzikálech víc, zpěv nebo tanec?
Mě úplně nejvíc baví, když to můžu dělat najednou, to znamená, když můžu v jednom čísle předvést nějakou emoci, takže nějaké herectví, u toho zpívat a ještě u toho tancovat. Takže syntézu těch tří věcí – herectví, zpěv a tanec.

Vloni Vám vyšlo CD, neuvažoval jste, že byste ve zpěvu nějak pokračoval? Třeba se dal na sólovou dráhu?
Tím prvním CD, které není muzikálové, jsem si splnil sen, který jsem měl od dětství, že budu zpěvák. Spoustu věcí jsem na ně napsal já nebo jsem se na tom podílel textově a určitě v tom budu pokračovat, ale neslibuju si od toho, že budu nějakej populární popovej zpěvák. Je to prostě jen jedna z věcí, která mě baví a které bych se chtěl věnovat.

Při skládání Vás bavily víc texty, nebo hudba?
Já jsem vždycky spíš skládal jenom hudbu a texty mi psal někdo jinej. Pak jsem zjistil, že jsem s tím tak trošku nespokojenej. Vždycky ne, ale občas ano, tak jsem si řekl, tak když seš tak chytrej, Vojtku, tak si to zkus do té pusy vložit sám sobě. Tak jsem to začal zkoušet a začalo mě to bavit.

A kde se inspirujete?
Některé texty vznikají strašně rychle, je to třeba otázka pár hodin, a u některých je to strašná dřina. Dokonce je tam jedna písnička, kterou jsem začal psát před deseti lety a na tuto desku jsem ji teprve dopsal, takže trvalo deset let, než vůbec vznikla. A texty – já píšu úměrně svému věku, takže normálně zpívám o věcech, které jsou mi blízké, nějaké vztahy, lásky, sranda, přátelství. Spousta těch písniček je myšlena v nadsázce a s humorem.

Máte rád pohádky?
No jasně.

A spíš ty klasické, ty staré, nebo raději ty modernější?
Já mám rád všechny dobré pohádky. Ne všechny staré pohádky jsou hezké a ne všechny nové jsou škaredé. Já jsem třeba velkým fandou 3D animací, jako je Shrek nebo Doba ledová. Neříkám, že jsem viděl všechny, ale vždycky na ně jdu do kina. Sice si občas připadám jako blázen, když tam sedí samý děti a já, ale ten svět mě prostě strašně baví.

Vy jste v nějakých pohádkách hrál, jak se Vám natáčelo?
To bylo za doby, kdy jsem byl tady v Brně v angažmá. A jak se mi natáčelo? Na natáčení je vždycky sranda. Občas je to ale i pruda. V jedné pohádce jsem musel mít fousy. Maskérky mě namaskovaly, a pak jsem čekal čtyři hodiny namaskovanej s fousama, než vyjde sluníčko. To je na natáčení občas to nepříjemný, že člověk víc čeká, než točí, ale vždycky je to dobrá zábava. Je to takový hezký, že i když to není žádný super dílo na nominaci na Oscara, za pár let se na to člověk rád podívá.

Po JAMU jste začínal v Brně, proč jste odešel do Prahy?
Ještě když jsem byl tady v Brně v angažmá, tak jsem dostal nabídku do Vlasů v Praze, takže tak jsem k Praze poprvé přičichl. Začala mě zajímat a vzrušovat možnost, že bych se takhle zkusil uplatnit. Já jsem moc vděčný tomuhle divadlu (Městské divadlo v Brně, pozn. red.), že jsem si tady zahrál moc hezkých velkých rolí a že jsem se strašně moc naučil, ale když potom člověk má třicet představení měsíčně, tak se cítí unavený. Taky jsem si chtěl vyzkoušet být na volné noze. Věděl jsem, že by mě třeba časem mrzelo, kdybych to v Praze vůbec nezkusil. Ne že by mi Brno bylo málo, ale přece jenom pupek té naší branže je v Praze. Naštěstí jsem dostal hlavní roli v Pomádě a další práci, takže to vyšlo.

Nechtěl jste si zahrát třeba někde na Broadwayi nebo na nějakém jiném světovém jevišti?
Moc ne, tady to mě nikdy nelákalo, protože jsem Čech a chtěl bych prostě hrát pro Čechy. Čeština je můj jazyk, žádným jiným jazykem nevládnu tak, abych v něm mohl hrát.

Vy jste ale nějakou roli nastudoval v angličtině i v němčině, bylo to pro Vás hodně obtížné?
Dostali jsme to úkolem, tak jsem to musel splnit. Bylo to hned několik muzikálů, Sny noci svatojánské, Babylon, West Side Story. Protože německy neumím ani trošku, tak jsem se to učil jako básničku. Znám všechna německá slovíčka, akorát nevím, co znamenají :).

Jak odpočíváte? Co je vaše nejoblíbenější činnost?
Tak to spím, to je nejlepší. Když můžu, tak spím třeba až do jedenácti hodin. Ono tělo jde vždycky nějak oklamat. Když je člověk unavenej, tak to na jevišti zvládne, ale co nejde oklamat, to jsou hlasivky. Takže já se snažím spát nebo prostě jenom tak lenošit, anebo jedu, když mám víc dní čas, na svou chaloupku, kterou mám na Valašsku.

A vypověděly Vám hlasivky někdy službu?
Mockrát. Stalo se i při představení, že jsem začal zpívat West Side Story a nedozpíval jsem, protože mi rupnul hlas a už jsem nevydal ani tón.

A máte nějakej speciální recept?
Neexistuje. V tu chvíli Vám nepomůže nic jiného než prostě 14 dní klidu. Podle toho, jak moc je to nalomený, ale nic nefunguje stoprocentně. Chce to prostě klid.

S Romanem Vojtkem si povídala Jana