Když nám něco mile chutná, řekneme, že je to jako od babičky. Na prázdniny se jezdí většinou k babičce a v kostele či brzo ráno v obchodě potkáváme babičky. Ale co dědové? Nejsou trochu odstrčení?
Je jedna oblast, kde mám pocit, že dědové výrazně vedou nad babičkama, a to je film. Vzpomněla jsem si na několik filmů, kde babičky buď nejsou, nebo spíš trochu prudí. Ovšem dědové, to jsou velcí sympaťáci, mají pochopení pro hlavní hrdiny, v lecčems jim pomáhají a vůbec, jsou to správní chlapi. Nebo se z nich správňáci během filmu stanou. To jsou ty příběhy, kde je děda zpočátku morous, ale díky mnoha okolnostem se úplně změní k lepšímu.
Na kolik takových filmů si vzpomenete vy?
Měla jsem to štěstí, že jsem zažila oba své dědečky. Každý byl úplně jiný. Jeden často hartusil, zlobil se, že zlobíme, a jako malé děti jsme před ním měly velký respekt. Druhý dědeček byl naopak usměvavý, říkal nám různé hádanky a básničky a ve skříni měl krabičku, kde pro nás vždycky našel nějaký bonbón či lízátko.
1. Měli moc rádi své babičky. Nebylo to moc okaté, ale jakmile babičky někdy odjely nebo byly nemocné, oba dědečkové byli jak tělo bez duše a nemohli se dočkat dne, kdy se jim babičky vrátí či uzdraví.
2. Měli rádi své děti i nás vnoučata. I když to každý dával najevo jinak, přece jsme věděli, že mají radost, že nás mají.
3. Byli věřící. Uměli se sice různě rozčilovat a někdy i nějaké to peprnější slovo letělo, že z nich šel strach, ale v neděli oba pokorně a s velkou úctou klečeli v kostele.
4. Byli šetrní. Oba dva museli hodně pracovat, než si mohli něco pořídit. O to víc si všeho vážili, se vším zacházeli opatrně a hodně věcí mnohokrát spravili, než to nakonec museli vyhodit. To já bych mnoho věcí vyhodila hned, bez spravování.
5. Měli smysl pro humor. Pravda, každý měl svůj styl, ale legraci žádnou nezkazili.
Děda Josef rád a často vyprávěl různé veselé historky z vojny a vždycky je vyprávěl s takovým zaujetím, jako by je říkal poprvé. Všechny jsem je už znala zpaměti, a když to šlo, utekla jsem, abych to nemusela znova poslouchat. Nechápala jsem, proč to pořád dokola vykládá. Vždyť to byly příhody padesát let staré, koho to má bavit pořád dokola poslouchat.
Teď s odstupem času už to vidím jinak. Dědovi se při vzpomínce na vojnu vždycky trochu víc rozsvítily oči a jako by se myšlenkami přenesl do let, kdy mu bylo dvacet, nic ho nebolelo a svět byl pro něj krásnější. A je pravdou, že z mnohých historek plynuly i nějaké rady do života, na které jsem si už několikrát vzpomněla.
Děda Karel zase během dne celkem poctivě hlídal čas, a pokud byl doma, každou hodinu zapínal rádio, aby slyšel zprávy. To mi přišlo dost divný. Vždyť tam říkali pořád ty samé a nudné věci – politika, sport, počasí. K čemu je dobré slyšet to několikrát za den?
I toto jsem už přehodnotila. Čím jsem starší, tím je pro mě politika méně nudná, informace ze sportu jsou zajímavější a předpověď počasí důležitější. A už několikrát jsem se přistihla, jak jsem vícekrát za den mírně zesílila hrající rádio, abych dobře slyšela zprávy. A to ještě zdaleka nejsem důchodce. :-)
Jako malá holka jsem dědečky asi nijak zvlášť nepotřebovala. Měla jsem je ráda, to ano, ale ke spokojenosti mi celkem stačily babičky. S těmi jsem si rozuměla, na ty jsem se vždycky těšila. Kdyby dědové nebyli, asi by mi to tehdy moc nevadilo. Teď už dědové nejsou a oba mi chybí. Líbilo by se mi znova sedět a poslouchat o tom, jak děda vojákoval a jaké kousky vyváděl a s druhým dědou bychom si pak poslechli zprávy, které by ale zrovna byly tak nudné, že bychom u nich svorně usnuli, tak jako se to často stávalo jemu. Obou dědů bych se pak do omrzení ptala na jejich rodiče a na jejich babičky a dědy, abych věděla, do jaké rodiny to vlastně patřím.
Liduška (časopis IN!dívčí svět)
Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.