Byl jednou jeden úsměv, který si vykračoval po světě. Byl to úsměv, srdečný, veslelý a plný citu. Byl tak šťastný,jak jen úsměv může být,  a občas si pohvizdoval...

Tak začíná jeden z příběhů známého italského spisovatele a salesiánského kněze Bruna Ferrera. Příběh pak popisuje, jak se lidé v jednom městečku díky tomuto úsměvu pomaličku proměňují. Najednou nespěchají, dokáží si odpustit, jsou milejší na své blízké i náhodné kolemjdoucí. A příběh končí slovy: Večer se dal úsměv znovu na cestu. Byl trochu unavený, ale městečko bylo o něco šťastnější.

Úsměv je jako světlo v okně tvé tváře, které prozrazuje lidem, že srdce je doma. Tak se usměj! A ještě!

Když se přestala usmívat kulaťoučká a hlaďounká slíva, stala se z ní vysušená švestka.

Přeju úsměv na tváři vám i vašim blízkým. Marie

podle knihy: Květiny pro duši