Byla jsem na střední škole a žila s pocitem, že většinu svého trápení bych neměla, kdybych chodila s klukem. Při každé modlitbě jsem Bohu vysvětlovala, že nějakého kluka nutně potřebuju, ať mi někoho pošle, ale nikdo nešel. Můj život se podobal čekání. Byla jsem přesvědčená, že skutečně začnu žít až tehdy, když budu s někým chodit.

Láska jako romantika

Zamilovanost, lásku a romantiku jsem znala jen z filmů a knížek, ale jaké je to ve skutečnosti? Jaké to je dostávat květiny, básničky, něžné sms a slyšet vyznání lásky? Taky mi chyběla spřízněná duše, někdo, komu bych mohla říkat všechno, co mě trápí, co mi dělá radost a tak vůbec. A on by mě utěšoval, povzbuzoval a chránil. Každý den bychom se viděli, čekal by na mě třeba u školy a říkali bychom si úplně všechno. O víkendech bychom podnikali spoustu věcí. Přihlásili bychom se spolu do tanečních, v létě jezdili na kolech, v zimě na lyžích, chodili do kina na zamilované filmy a animáky a alespoň jednou za měsíc do zoo, tu totiž miluju. A s holkama ve třídě bych konečně mohla řešit, co dát klukovi na Valentýna nebo na Vánoce. Už bych nebyla v takových debatách out. Ve své fantazii jsem přesně věděla, jaký bude můj život, až s někým budu chodit. Stačilo by, aby mi Bůh poslal prima kluka, ten jediný mi v mém plánu chyběl.

Láska jako trápení?

Postupem času jsem viděla, že trápení s láskou může mít i člověk, který s někým chodí. A někdy možná ještě větší, než když nikoho nemá. Tak třeba Jana. Měla ráda hudbu, tanec, psy a Jardu. Jenže ten byl na psy alergický a byl hokejista. Věčně byl na tréninku, nebo měli zápas. A protože Jana chtěla chodit do tanečních, přihlásila se bez Jardy a při tanci se zamilovala do někoho jiného. Pak dlouho řešila, s kým chce vlastně chodit. Anebo Kamila. Ta přišla jednou do školy úplně na prášky, protože se pohádala s klukem. Ten jí řekl, že v létě pojedou s partou na vodu, protože on tak jezdí každý rok, a nedovedl pochopit, že Kamila snese vodu maximálně ve vaně. Jako malá se topila v rybníku a jen pouhá představa, jak sedí v loďce, v ní vyvolávala hrůzu. Jenže to Martin nebyl schopný pochopit. No, časem se stejně rozešli. Petra zas jednou zuřila, protože její kluk zapomněl, že Petra má narozeniny, klidně si celé odpoledne a večer hrál s klukama počítačovou hru a ani jí nepopřál. Těchto a podobných starostí jsem tedy byla ušetřena.

Láska jako dávání

Když na své dospívání vzpomínám, musím se usmát. Moje představy o pravé lásce a o chození byly těžce mimo. Nějaký vztah jsem chtěla především kvůli sobě, abych JÁ byla šťastná, abych JÁ byla obletovaná, abych JÁ mohla prožívat spoustu krásných chvil tak, jak si je JÁ představuju, abych JÁ nebyla mezi ostatními out, abych já, já, JÁ... Tehdy bych byla šťastná asi jedině s naprosto dokonalým klukem, který právě přiletěl někde z vakua, ze stavu beztíže. Neměl by žádné své povinnosti, koníčky a názory, ale jen by plnil moje očekávání, přání a staral se o to, abych byla spokojená a šťastná. Tak jsem si to totiž představovala. Moje touha po vztahu byla tehdy nefalšovaně sobecká. Vůbec jsem neřešila, jestli by vůbec bylo nějakému klukovi hezky se mnou. Jaká vlastně jsem? Jak se chovám k lidem kolem? Jak umím být trpělivá, tolerantní? Jak umím ostatním pomáhat? Jak moc mi vadí chyby druhých a jak na ně reaguju? Jak umím ustoupit? Čeho si na sobě vážím a čeho se nechci vzdát?

Je přirozené a dobré v dospívání toužit po lásce, po vztahu. Ovšem dospívání není jen smutné čekání, až se nějaká láska objeví. Dospívání je především čas pro práci na sobě. Naučit se mít ráda sama sebe a zároveň se umět něčeho vzdát a zapomenout na sebe kvůli někomu jinému, to jsou věci, které jsou ve šťastném vztahu naprostou nutností.
Liduška

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.