Pamatuji si, že jsem byl jednou přítomen mši svaté, při níž byli přijímání do farního společenství noví katechumeni. Pan farář se každého zvlášť ptal, proč chce být pokřtěn. Zaujala mě odpověď jedné mladé ženy, která řekla: "Protože toužím po odpuštění hříchů."

Ta věta ve mně rezonovala ještě dlouho. Byla z ní totiž cítit obrovská touha po svobodě. Uvědomil jsem si, že vlastně vůbec nedoceňuji, jak velký poklad mám, když znám cestu k odpuštění - když mám možnost odevzdat někde tu kouli svých hříchů a hanby, kterou bych měl jinak připoutanou na noze a vláčel ji svým životem.

Odpuštění je jedním z klíčových slov křesťanství. Vždyť Kristus přišel, abychom skrze něj získali odpuštění hříchů a mohli se navrátit k Otci. Zároveň nás zve k tomu samému, abychom byli ochotni odpustit těm, kdo se provinili vůči nám. Někdy je to jednoduché, zvlášť když máme ty lidi rádi a jejich provinění nás přiliš neranilo. Problém nastává, když je zranění veliké nebo člověk nesympatický, to už dá větší práci. A ještě větší problém je, když ten, kdo nám ublížil, nejeví známky lítosti a nežádá o odpuštění.

Mám se pak vůbec snažit o odpuštění??

Určitě ano - i v případě, že o to ten člověk nestojí. Odpuštění je totiž otázkou vnitřní svobody, rozvázání negativního vztahu k té dané osobě. A pokud ten člověk zatím nepociťije potřebu svobody, je to jeho problém, ale já tu svobodu potřebuji. A vím, že dokud nedopustím, budu vězněm své sebelítosti, záští, nenávisti nebo čehokoliv dalšího. A to nechci.

Může se také stát, že nás někdo zraní tak hluboce, že prostě nejde jednoduše a hned odpustit, nebylo by to pravdivé - a svoboda bez pravdy není možná. V takovém přípdě je důležité, abychom alespoň nastoupili cestu směřujícíc k odpuštění. A v tom směru vytrvali (předevíšm díky modlitbě), i když to někdy může trvat hodně dlouho.

P.Vojtěch Loub

(časopis IN!dívčí svět)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.