Vracela jsem se ze školy na intr. Normálně mě nástěnka moc nezajímala, spíš jsem jen zběžně prolétla, jestli nemám nějaké povinnosti. Tentokrát mě však něco zaujalo...

Jenom si zazpívám

Na nástěnce visela pozvánka na nácvik nějakých zpěvů. Zpívání mám moc ráda, takže jsem si řekla, že bych se na tu zkoušku mohla jít aspoň podívat…

Večer jsem vyrazila. V malé místnůstce u klavíru se nás mačkalo několik, zhruba stejný počet sestřiček jako studentek. Pro upřesnění: byla jsem ubytovaná u sester salesiánek, i když jsem v té době nebyla věřící. Jiné ubytování jsem totiž nesehnala.

Šok

Na zkoušce se mi tehdy tak líbilo, že jsem přišla i na druhou, třetí... Na té poslední sestra Maruška řekla: ,,Tak v úterý – nezapomeňte.“ Po zkoušce mě oslovila sestra Janča. ,,Rézi, víš, to zpívání jsme zkoušely na mši, ale jestli chceš, tak určitě přijď, budeme rády, když přijdeš zpívat.“ Šokovalo mě to: ,,No, ale já jsem na mši ještě nikdy nebyla! Mohla bych tam vůbec přijít, já nejsem to…?“ odmlčela jsem se a věděla, že Janča moc dobře ví, co jsem myslela tím “to.“ Naše rodina není věřící, spíše víru odmítá a kritizuje. S vírou jsem se poprvé setkala na základní škole, když jsme se učili v literatuře o Bibli a já ani nevěděla, co to je.

Hlavně nenápadně

Janča zareagovala úplně jinak, než jsem čekala: ,,Mše svatá není jen pro věřící, pokud chceš přijít, přijď. Záleží jen na tobě, my budeme rády, když nám pomůžeš zpívat.“

Hodně jsem nad tím přemýšlela. Nějak mě to ale lákalo, a i když jsem z toho byla nervózní, šla jsem tam. Před kaplí se to hemžilo spoustou lidí, kteří se zastavovali a přendávali si z jedné misky do druhé jakési oplatky. Když jsem vešla, měla jsem pocit, že se všechny oči upřely na mě. Lidé přede mnou si klekali a já jsem nechápala, proč to dělají. Rychle jsem zasedla na nejvíc zastrčenou židli, abych nebyla tak nápadná.

Vždyť mluví o mně!

A pak „to“ začalo. Přišel kněz a my konečně začaly zpívat. Hned jsem se cítila lépe, protože v tom jediném jsem si byla jistá. Měla jsem pocit, že mně kněz vidí až do žaludku. Přišlo mi, že mluví úplně jinou řečí, používal slova, kterým jsem vůbec nerozuměla. Jakmile se něco odříkávalo společně, sklopila jsem hlavu tak, aby nebylo vidět, že to neznám. Po delším sezení jsme se zase zvedli a kněz přečetl něco, co mě úplně zarazilo: „Pověděl jim toto podobenství: ,,Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne?...“ (Lk 15,3–7). Rychle jsem si sedla a zmateně jsem hleděla na otce, který začal mluvit. Z toho, co říkal, si pamatuji jen útržky. ,,Každý z nás má šanci se obrátit, Bůh čeká s otevřenou náručí, až se konečně odhodláme jít a obejmout ho. Záleží jen na každém z nás, jestli sebereme odvahu a půjdeme i přes těžkosti za ním.“ Po těchto slovech jsem nemohla vnímat už vůbec nic, do konce mše jsem přemýšlela nad tím, jak to, že i když byla plná kaple lidí, kněz mluvil právě ke mně?! Z mého přemýšlení mě vytrhlo už jen, když mě začali ti, co kolem mě stáli, podávat ruku a něco mi přát a já ani nevěděla, co na to mám říct, tak jsem se jen usmívala a zkoušela jsem zamaskovat svoje zmatení.

Začátek cesty

Na to, co jsem zažila na své první mši, asi nikdy nezapomenu. Od té doby jsem měla spoustu otázek, které mi sestřičky rády zodpovídaly. Začala jsem na mši chodit častěji a zjistila, že je mi tam moc dobře. Později jsem začala chodit na přípravu na křest, která trvala necelé tři roky a letos na neděli Božího milosrdenství jsem přijala svátosti křtu, eucharistie a biřmování.To všechno díky první mši. :) Rézi

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.