Když jednou svatý František odcházel z kláštera, potkal bratra Ginepra. Ginepro byl prostý a hodný člověk a svatý František ho měl velmi rád.

Při setkání ho vyzval:„Bratře Ginepro, pojď se mnou kázat.” „Otče,” odpověděl Ginepro, „víš, že nejsem nijak vzdělaný. Jak bych mohl mluvit k lidem?” Ale protože svatý František trval na svém, bratr Ginepro nakonec souhlasil. Prošli spolu celé město, tiše se modlili za všechny, kdo pracovali v domech i na polích. Usmívali se na děti, zvlášť na ty nejchudší. Prohodili pár slov se stařečky a stařenkami. Pohladili nemocné. Pomohli nějaké ženě s těžkým vědrem vody.

Když městem prošli křížem krážem už poněkolikáté, svatý František řekl: „Bratře Ginepro, je čas vrátit se do kláštera.” „A co naše kázání?” „Vždyť jsme přece už kázali,” usmíval se světec.

Máš-li plnou tašku voňavého vřesu, nemusíš to nikomu říkat. Pozná to sám. Nejlepším kázáním jsi ty sám.

zdroj: z knihy Další příběhy pro potěchu duše. Bruno Ferrero