Uspěchaná doba, ve které žijeme, se kvůli nechtěné potvůrce jménem pandemie aspoň trochu zastavila. Zrovna nedávno jsem si ale uvědomila, že ani to mi z nějakého důvodu nestačilo k tomu, abych se občas pozastavila taky já – a to jak tělem, tak duší.

Minulý týden jsem jen tak posedávala u stolu ve svém pokoji. Přímo před ním se rozkládalo obrovské okno s výhledem na ulici před domem. Nic neobvyklého se na ní obvykle neodehrává – i když nás soused přes ulici nejspíš stále věří, že na ní najde nějaký zázrak. Jednou či dvakrát za den otevře okno, hluboce se vykloní ven a důkladně se rozhlédne na obě strany. Pak zase zmizí za oknem.

S nepřítomným pohledem upřeným kamsi ven jsem ponořená do vlastních myšlenek usrkávala horký čaj. S cvaknutím dveří do místnosti vstoupila máma a při pohledu na tu stejnou ulici nadšeně zvolala: „Páni, tam ale krásně sněží!“

Překvapeně jsem zamrkala a podívala se ven pozorněji. A opravdu! Velké bílé chomáčky se pomaloučku snášely k zemi, doslova jako by někdo nahoře roztrhl pytel plný vaty. Byl to neskutečně uklidňující a zároveň jaksi kouzelný pohled – a já si toho všeho pořádně ani nevšimla!

Ať už nás současná doba nudí a zlobí sebevíc, alespoň nám neupírá ty drobné každodenní radosti a krásné pohledy, které nám můžou zpestřit den. Někdy se zkrátka jenom špatně díváme a proto nám uniknou. Tenhle nedávný zážitek mi pomohl si uvědomit, že i když kolem sebe občas žádnou krásu nevidíme, neznamená to, že tam někde není.

No, a nakonec i na té zdánlivě obyčejné ulici přece jen bylo něco krásného!

Neupadejme tedy do zimního spánku, i když se dny můžou tu a tam zdát šedivé. Naopak hledejme barvy i v těch nejprostších věcech a činnostech. Já se třeba moc těším na to jedinečné dílo, které v přírodě už za chvilinku vyčaruje svým štětcem umělec jménem JARO. 😊

redaktorka Verča

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.