Taky jsi smutná, když končí parádní seriál, který ti přirostl k srdci? Říkáš si, že tak dobrý zase pěkně dlouho nenajdeš. Opak je ale pravdou – i ty opravdu dobré věci musí jednou skončit, aby je mohly vystřídat nové, ještě lepší. A přesně tak to funguje i v životě.

Zrovna včera jsem se s pořádnou dávkou nostalgie dodívala na seriál Chůva k pohledání, na kterém jsem vyrůstala. Zbožňovala jsem ty brzké večerní chvíle, kdy na mě máma zavolala z obýváku „Veri, jde chůva!“, a já natěšeně sedla na bobek před televizi. Když se včera na obrazovce loučili herci s diváky (tehdy se ještě hrály sitkomy před živým publikem, stejně jako třeba Přátelé – drsný, co? 😊) a pak scéna potemněla, utopená ve vzpomínkách jsem pocítila sladko-pichlavou přítomnost nostalgie.

Byl to jeden z těch seriálů, na které se můžeš koukat pořád dokola, a nikdy tě neomrzí. Je v něm něco tak skutečného, pravdivého a strhujícího. Prostě srdeční záležitost. Mrzelo mě, že to všechno končí. Postavy se posouvají dál, za zorné pole kamery, kde jsou pro nás jejich příběhy skryté.

A tak hledáme další seriál, který by nás zaujal. To ovšem neznamená, že na ten starý zapomeneme – podle něj budeme dost možná nevědomky posuzovat ten nový.

Stejně jako fiktivní příběhy končí i ty skutečné, které každý den prožíváme. Právě teď dopisuju svou poslední epizodu v časopise IN!, který byl po spoustu let mým oblíbeným seriálem. Ale přesto, že jedno neskutečné dobrodružství končí, necítím smutek, ale obrovskou radost. Díky tobě, všem čtenářkám i redaktorkám jsem mohla být součástí jednoho úžasného příběhu. Bude mi inspirací pro nastávající hledání 😊

Moc děkuju za to, že jsem své dospívání mohla prožít právě na stránkách IN!u: ano, i právě s tebou! 😊

A nezapomeň: vždycky, když ti bude smutno z toho, že něco hezkého končí, rychle zažeň splín. Čeká tě totiž něco ještě lepšího.

S láskou Verča

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.