Byl to jeden z těch rádoby letních dní, kdy pořád jenom prší. A my (já a mí kamarádi) jsme vyrazili na lezeckou stěnu. Musím se pochválit, protože tentokrát jsem si nic nezapomněla. Minule jsem si chytře nevzala boty na lezení, takže jsem musela lézt naboso.

Vybírali jsme průměrně náročné cesty (dobře, spíše podprůměrně) a tak nějak pravidelně jsme se střídali v tom, kdo poleze „na prvního“. Lézt „na prvního“ znamená, že za sebou táhneš lano a jištění si cvakáš po cestě. Takže když spadneš, většinou se pěkně proletíš.

Představa takového letu se mi příliš nezamlouvá, a tak jsem se nenápadně snažila se těmto situacím vyhnout. Ale já moc nenápadná nebyla, a tak mi bylo jako léčebná kůra doporučeno si takový pád vyzkoušet.

Mé argumenty, proč to rozhodně nejde, nebyly moc přesvědčivé a já se rázem, ani nevím jak, octla někde v polovině stěny.

„A teď si odepni karabinu pod sebou a skoč,“ podporovali mě kamarádi a já si říkala, jestli není čas na hledání nějakých nových, kteří by mě v klidu nechali v mé komfortní zóně.

Ale poslušně jsem si karabinu odepnula, a ještě více se přilepila ke stěně. Zoufalý člověk dělá zoufalé činy a já se úplně neuvěřitelně otočila zády ke stěně (ne, dodnes to nechápu) a po několikátém odpočítávání v duchu i nahlas jsem se pustila.

Ale to byste nevěřili, jak fungují reflexy. Normálně jsem během toho letu zvládla lapit chyt, který bych při lezení ignorovala s tím, že na něm se přece nemůžu udržet, a zůstala na něm viset. Mé situaci to ale moc nepomohlo. Akorát jsem se musela znovu odhodlat k puštění se. A kamarádi mi ještě trochu povolili lano, abych ten let neošidila. Fakt díky!

Je pravda, že po tomto traumatizujícím zážitku lezu „na prvního“ častěji. Ale je to spíše proto, aby mě už nikdo nenutil skákat do volného lana. redaktorka Hanka

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.