Když jsem v pondělí přemýšlela, o čem mé víkendové čtení bude, narazila jsem na jeden příběh, který mě hodně zaujal a tak jsem námět hned využila k napsání tohoto článku:). Myslím, že se nejenom na adventní čas docela hodí.

Jana je naštvaná. Ve škole fůra učení a zkoušení, doma spousta práce, neustálé otázky na školu a potom kárání. Zdá se jí, že maminka ji jenom posuzuje, vysvětluje, radí… A dnes je to tu zase! Jana poslouchá, ale v duchu se vzteká, mění barvu, a nakonec vybuchne: „Mami, jsem fakt unavená, a ty mi pořád jenom nadáváš a poučuješ mě. Proč mě někdy taky neobejmeš? Všechny tvoje rady jsou mi jinak k ničemu." Maminka na to překvapeně: „Cože, ty chceš...ty chceš abych tě objala? Opravdu? Tolikrát jsem si přála, abys také ty objala mě“. Radostně chytí svou Janu do náruče a vzájemné objetí a pozdější povídání nemá konce. Nevyřešilo se vše rázem, ale jde to nějak líp...

Každý člověk potřebuje pohlazení, objetí, stisk ruky, prostě důkaz, že mu na něm někomu záleží. Často se možná stydíme, jsme uzavření, a tak své opravdové city ukrýváme třeba pod maskou drsňáka, protože máme strach, že by mohl někdo poznat naši zranitelnost.

Zítra začíná už třetí neděle adventní, zkusme se mrknout okolo sebe a možná uvidíme někoho, kdo na takový letmý stisk ruky, objetí nebo docela „obyčejný“ úsměv čeká.

A bonus? Radost na obou stranách:).

Hezký adventní čas. Marie

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.