Byl jednou jeden úsměv, který si vykračoval po světě. Byl to úsměv srdečný, veselý a plný citu. Byl tak šťastný, jak jen úsměv může být, a občas si pohvizdoval.

Jednoho dne přišel do městečka, kde viděl zvláštní neklid u obyvatel, a to se projevovalo i v dopravě. Čekal spořádaně na zelenou, když tu se srazila dvě auta. Zastavila se skřípěním na kraji silnice, dvířka se otevřela a z prvního auta vyskočil muž s divoce nasupeným výrazem ve tváři. Úsměv se mu bleskově přilepil na rty a ozářil mu tvář ochotným a přátelským světlem. Nazlobená paní, která vylézala z druhého auta se zaťatými pěstmi, zůstala překvapeně a udiveně stát. Pak se také usmála.¨"Promiňte, prosím, je to moje chyba," řekla hned. "To se stane! Jen klid..." odpověděl muž. "Dáme si společně kávu?"

Úsměv pokračoval v cestě.

Rozesmál úřednici na poště a celá fronta čekajících lidí si začala povídat. Prošel přes tváře učitele a studenti začali zase dávat pozor. Zastavil se na tváři lékaře na poliklinice a nemocní se cítili lépe. Pak přišla řada na úředníka na magistrátu, na pokladní v supermarketu, na manžela, který se vracel domů z práce a na dva kluky, mezi nimiž vládlo odjakživa bojové napětí...

Večer se dal úsměv znovu na cestu. Byl trochu unavený, ale městečko bylo o něco šťastnější.  (Z knihy: Květiny pro duši, Bruno Ferrero)

Možná si i vy dáváte teď, v době postní, nějaká předsevzetí: to nebudu, to si odřeknu atd. A co to třeba trošku otočit? To znamená snažit se být k ostatním, které potkávám, pozitivní a usměvavý? Nemyslím si, že je to jednodušší, ale každý upřímný pokus se počítá.

Úsměv je jako světlo v okně tvé tváře, které prozrazuje lidem, že srdce je doma.

Hezky prožitý víkend, a pokud možno, s úsměvem.:) Marie

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.