Když jsem se ve svých patnácti letech obrátila, bylo to během postní duchovní obnovy.

V rajnochovické kapli, poprvé na křesťanské mládežnické akci, s pohledem na dřevěný kříž s tělem Krista, za tónů písniček mluvících o Boží lásce. Ačkoliv jsem (kvůli platonické lásce k jednomu ministrantovi od nás z gymplu 😊) do kostela chodila už něco přes rok, tohle bylo jak blesk z čistého nebe.

Když jsem se z obnovy vrátila, byla jsem ve stejném doma, ve stejné škole, setkávala se se stejnými lidmi…ale najednou jsem chodila jako ve snách, všechno bylo jiné, a já jsem si říkala: „Co se to stalo? Jak to, že jsem to předtím nechápala?“

A co že se to stalo? Pochopila jsem – ne, spíš jsem byla „zasažená poznáním“ – že mě Bůh tak miloval (miluje), že pro mě umřel, navíc strašně bolestivou, ponižující a nespravedlivou smrtí. A to je něco. Něco, co mi dalo úplně novou životní perspektivu a cítím, že přes všechny krize nebo pochybnosti se tohle nemůže už nikdy změnit.

Jsi milovaná. Způsobem, který si člověk nedokáže nikdy úplně do důsledku představit. A to je Velký pátek.

redaktorka Marta

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.