Ještě donedávna jsem si sebe představovala jako nezlomnou hrdinku nějakého fantastického románu. Takovou, kterou nic nerozhází. Takovou, která sedne na koně a s mečem v ruce jede zachraňovat svět, prát se a bojovat za spravedlnost. Docela úsměvná představa, že? 😊

Dnes už takové představy o sobě nemám. Když nyní vím, jak vypadá skutečná bolest a bezmoc, tak se mi už zachraňovat kouzelné poklady ve snovém světě ani nechce. Ale v pohádkovém duchu klidně můžeme zůstat i nadále. Stalo se to asi takto:

Před více ne rokem jsem zjistila, že mám problémy s očima. Od malička jsem sice nosila brýle s velkými dioptriemi, ale moc jsem tomu velkou váhu nepřikládala. Po čase jsem začala v oku vidět něco, co tam být nemá, a nakonec jsem se po měsíci a půl vydala na kontrolu ke své lékařce. A už to jelo! Jedno vyšetření a odchod do místní nemocnice. Další vyšetření a pouhé konstatování, že mám okamžitě jet do Zlína, kde mě ještě ten den budou operovat. Upřímně, krve by se mě nikdo nedořezal. Ráno jsem byla „zdravá“ (a schválně píšu uvozovky – nicméně ráno jsem se zdravě cítila), a odpoledne mám vážnou oční vadu, kterou vyřeší jedině operace. A operovat se nebude jenom jedno oko, ale časem přijde na řadu i to druhé!

Šok z celé situace se dostavil o dva dny později. Nemohla jsem dýchat, bylo mi horko, pak zima, hystericky jsem brečela, klepala se a jen jsem ležela na gauči a modlila se, abych to přežila. Nikdy před tím jsem totiž skutečný šok nezažila.

Časem jsem si začala pokládat otázky. Proč se to muselo stát právě mě? Proč Bůh nezasáhl, proč to připustil? A kde byl, když jsem si myslela, že umírám (viz gaučová scéna). Co dělal, když jsem se modlila za zázračné uzdravení. Otázek, které začínaly na co a proč postupně přibývalo.

Můj dosavadní bezproblémový život se střetl s realitou. Nebyla jsem žádná hrdinka, která snáší bolest, aby se před svými nepřáteli ponížila. Na operačním sále jsem brečela jako o život, odmlouvala doktorům a celkově vyváděla (a to už jsem nějaký ten pátek dospělá!). Ne, nebyla jsem hrdinou, kterého můžou její nepřátelé mučit a ona nic neprozradí. Chovala jsem se jako … jako obyčejný člověk. A to bylo mé největší zklamaní.

V tomto čase jsem si připomínala jeden verš: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“ (Bible 21, 1. Korintským 10, 13). Zkouška nad lidské síly? Kterou bych nemohla vydržet? Vždycky se mi při čtení tohoto verše chtělo hystericky smát – očividně toho člověk zvládne vydržet opravdu hodně!

Pohádky vždycky dopadnou dobře. Dobro zvítězí nad zlem a hrdinové jsou vstříc šťastným zítřkům. Pro mě to platí částečně. Čas některé rány zahojil (a to jak na těle, tak i na duši). Na některé otázky jsem si časem dokázala odpovědět, na jiné se ani už neptám, protože je to zbytečné a na pár odpovědí ještě čekám. Někdy jsem měla pocit, že na mě Ježíš zapomněl, ale opak byl pravdou. Byl tam se mnou. Na moji oční vadu přišli tzv. za 5 minut 12, na poslední chvíli. V pátek odpoledne mě operoval ten nejlepší lékař na klinice, který tam v tento den ani běžně nebývá.

Na závěr chci napsat: věř, že je Bůh vždy s tebou! I když ti je dobře, i když prožíváš něco těžkého. Možná máš problémy ve škole, doma, možná je tu nějaká nemoc, která tě sužuje. Ale On ti skutečně nedá zkoušku bez východiska. Někdy to řešení na první pohled není vidět a věř mi, že i já jsem byla hodně naštvaná a zklamaná. To je normální. Ale nezapomeň přes to všechno pustit do své situace Boha, On tě nenechá ve štychu 😊. redaktorka Lucka.

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.