Blíží se polovina března, zahrádky už zdobí bílé hlavičky sněženek, a protože většina z nás zůstává celé dny doma, máme možná víc času si jejich něžné krásy všímat. Je to právě rok od doby, kdy naše každodenní životy, plány a možná i mnoho dalšího změnila pandemie. Myslím, že nejsem jediná, kdo se v myšlenkách vrací k tomu, co se touto dobou dělo před rokem.

Vzpomínám si, že jsem s příchodem opatření byla zmatená a vystrašená. Ale zároveň si také vzpomínám na tu vlnu pomoci, která se mezi lidmi zvedla. Fascinovalo mě, kolik lidí najednou sdílelo na sociálních sítích povzbuzení. Hledali jsme nové způsoby, jak být v kontaktu s našimi blízkými a zvládnout novou situaci co nejlíp.

Rok se s rokem sešel, sněženky už zase kvetou. A opět máme zavřené školy, omezené mše svaté a mnoho lidí, kteří by potřebovali pomoci a podpořit. Rozdíl je v tom, že teď už jsme všichni unavení. Mnoho lidí v mém okolí ztrácí radost z každodenního života. Žáci ztrácí motivaci do učení a i ti největší optimisté už jsou z celé situace unavení. Ale protože si odjakživa myslím, že je potřeba všímat si nejen toho špatného, ale hlavně toho dobrého, ráda bych se s vámi o pár dobrých příkladů podělila. Napadá mě hned několik lidí, kteří to ani teď nevzdávají.

Třeba...

• Mám kamaráda, který před pandemií pracoval jak číšník. Když o práci přišel, rozhodl se dát šanci svému snu pracovat ve zdravotnictví a pomáhat lidem. Teď začíná svou praxi jako pečovatel v domově u seniorů. Moc na něj myslím a věřím, že bude pro babičky a dědečky velkou oporou.

• Moje kamarádka Evča vždycky milovala plavání. Když se zavřely plavecké bazény, cítila, že jí pravidelný pohyb chybí. Tak začala podle videí na Instagramu cvičit každý den posilovací a protahovací cviky. Není to sice její nejoblíbenější sport, ale lepší něco, než nic.

• Můj známý Fanda je muzikant. Vydělával si na živobytí hudbou, ale v současné situaci nemůže pořádat koncerty. Začal proto učit kytaru online a skládat hudbu na objednávku pro lidi z různých částí světa. A říká, že ho to opravdu baví.

• Naši kněží se už dlouhé měsíce nemohou potkávat s farníky na žádných akcích. Jedinou možností jsou mše svaté v omezeném počtu. Začali proto vysílat vlastní "farní kavárnu", ve které si v přímém přenosu povídají o tématech spojených s farností, vírou i každodenními starostmi. Myslím, že ještě před rokem by je myšlenka, že z nich budou "youtubeři", hodně rozesmála :). Ale teď je právě YouTube parádním nástrojem, díky kterým se od lidí ve své farnosti tak moc nevzdálí, i když se s nimi nemohou potkávat.

Když o tom přemýšlím, tak mě napadá, že všichni tito lidé mají jedno společné. Nevzdávají to a hledají způsoby, jak dělat to, co mají rádi a co je důležité. I když musíme zůstávat na místě, nemusíme totiž sedět se založenýma rukama. Vždycky je totiž lepší dělat alespoň něco, než vůbec nic. Je to lepší pro nás i pro druhé.

Hodně výdrže a motivace do každého dne přeje redaktorka Jitka

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.