Taky si říkáte, že některé věci se vám přece nemůžou stát? Když se v noci na kolejích ozvalo naléhavé klepání, nevěnovaly jsme tomu se spolubydlící mnoho pozornosti. Prostě jsem se jenom otočila na druhý bok. No a potom jsem to ucítila. Kouř. V tu chvíli jsem byla dokonale probuzená: „Jančo, vstávej, hoří!“

Myslím, že jsem nikdy nic neřekla takhle dramaticky. Než se spolubydlící vzpamatovala a vylezla z postele, už jsem shrábla telefon a peněženku do školního batohu (díky za všechny cvičné evakuace na základce!), odemkla a čekala u dveří. Na buňkové chodbě, kde jsme si ještě vzaly bundu, už byl kouř cítit mnohem více, to jsme ale ještě netušily, co nás čeká na chodbě společné.

Tam nebylo vidět na dva metry. A z kuchyňky se valila oblaka bílého kouře. Bundu jsem si dala před pusu, protože jinak se to ani nedalo a z chodby vyběhla na schodiště. Škoda, že nám zrovna nikdo neměřil čas, protože se to celé muselo seběhnout během tak deseti vteřin.

Po příjezdu hasičů se nám všem ulevilo. A já si začala všímat okolí. Udivovalo mě, co si s sebou berou lidé na evakuaci. Jeden kluk měl klobouk a peříčkovou šálu, jiný zase karty. Za ty dvě hodiny, co jsme dole čekali, se mu z nich podařilo postavit desetipatrový domeček. Já teda taky měla ve školním batohu spoustu nepotřebných věcí jako třeba nákupní tašku nebo neurologické kladívko, ale kromě toho taky tyčinku „na horší časy“. Tuto situaci jsme se spolubydlící vyhodnotily jako jednu z těch horších a tyčinku snědly.

Byli jsme samozřejmě všichni otrávení a unavení, ale hlavně vděční, že se nikomu nic nestalo. Jen to teď je na chodbě cítit jako uzený sýr. redaktorka Hanka

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.