Kdyby se mě teď někdo zeptal, co je teď nového, odpověděla bych jednoduše: „všechno“. Poté, co se zavřely školy a následně i zrušila brigáda, jsem najednou nevěděla, co se sebou. Kombinace strachu o blízké a nečinnosti se mnou zamávaly, a mi bylo jasné, že si potřebuju najít něco, při čem si budu připadat užitečná.

A protože všichni šili roušky, pustila jsem se do toho taky. Zpočátku v ruce, později se mi naskytla příležitost půjčit si šicí stroj.

Po pečlivé instruktáži od kamaráda, který mi jej donesl, jsem k šicímu stroji usedla a pustila se do toho. No, netrvalo to snad ani půl hodiny, když se ozvalo jemné křupnutí a já viděla, že něco lesklého letí jen kousek od mého obličeje. Nedovolila bych si tvrdit, že jsem tomu něčemu střelhbitě uhnula. Spíše naopak jsem udiveně vykulila oči, takže kdyby zlomená jehla (toto byl ten záhadný lesklý předmět) zvolila jen o trochu jinou trajektorii letu, pravděpodobně by se mi zapíchla rovnou do doširoka otevřeného oka. Ale tak se naštěstí nestalo a poté, co jsem se vzpamatovala, jsem se dala do opravování napáchané škody. Po pokoji jsem se snažila posbírat kousky zlomené jehly, ovšem neúspěšně, takže stále hrozí, že tady někde v rohu číhá. Torzo jehly na stroji jsem nakonec vyměnila za jehlu zcela novou, čerstvě koupenou v galanterii a mohla pokračovat dál.

Po třech dnech stráveného šitím roušek, jsem se se strojem nakonec spřátelila. A co více, v šití jsem poznala novou vášeň. Nyní už ale nejsou předmětem mého zájmu jenom roušky. Kromě toho jsem ušila záclony, potahy na gauč, tašku, upravila jsem si košili a chystám se ušít sukni, závěs na skříňku a spoustu dalšího, co mě ještě napadne, nebo co mi Pinterest nabídne.

Mé dny ovšem v současné době dostaly svůj řád a šití už není má jediná zábava. Začala jsem dělat dobrovolníka v zařízení pro duševně nemocné na pozici aktivizačního pracovníka. To je člověk, který se snaží, aby klienti v domově trávili svůj čas smysluplně. Aby se zvedli z postelí a něco dělali – cvičili, vyráběli, zpívali, bubnovali, vařili nebo četli. To už je vlastně jedno, co konkrétně…

Poté, co jsem sama poznala, jaké je přijít o většinu svých běžných denních aktivit, a zároveň, jak mi nová činnost (šití) pomohla, v tom vidím mnohem větší smysl, než bych pravděpodobně viděla třeba před dvěma měsíci, kdy byl svět „ještě normální“. redaktorka Hanka

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.