"Tak to jsem úplně pokazila! Jsem to ale..." STOP! Co kdybys tohle neřekla sobě, ale svému mladšímu já? Co kdyby tě někdo okřikl: "Jak to se sebou mluvíš?! Takhle se nemůžeš sama k sobě chovat!"

Čím to je, že si samy k sobě dovolíme horší výrazy, horší komunikaci, než ke svému okolí? Abych použila tak silná slova, jakými občas počastuji sama sebe, to si snad ani nedovedu představit situaci, ve které bych stejnými slovy obdařila druhého. Někoho, koho mám ráda, nebo koho si vážím. I k lidem, kteří nám třeba úplně nesednou, se přece snažíme chovat s úctou, s respektem.

Tak proč je to tak těžké mluvit laskavě k nám samotným? Je to snad tím, že nemusíme nést přímé následky takové nevhodné komunikace?

Nebude se s námi sice nikdo dohadovat, jestli jsem nebo nejsem (doplň si sama slůvko, které bys použila...), ale člověka přece zasáhne úplně stejně. Tak proč bychom si měly ubližovat svými slovy tak, jak bychom si to nikdy nedovolily k druhým? Není pravda, že za takovou komunikaci sama se sebou nenesu následky. Nesu, jen nejsou vidět na první pohled a nejdou slyšet hned poté... Následkem je, že si nevážím sama sebe, nevěřím si v různých výzvách, které život přináší. A to se přece nehodí. Lepší je mít zdravé sebevědomí, uvědomovat si své kvality a pracovat tam, kde je prostor ke zlepšení. A nehledat na sobě neustále chyby.

Ať chceme nebo nechceme, se svou osobou budeme žít celý život. Tak bychom se měly mít rády, ať jsme člověkem milovaným nejen Bohem, ale také samy sebou. Protože když nás přijímá Bůh bezpodmínečně, tak se můžeme přijmout i my, mluvit se sebou hezky a místo "Jsem to ale..." si říct: "Příště to udělám jinak, poučím se z dnešní chyby a s touto novou zkušeností už to znovu neudělám." Tak jako bys to řekla svému šestiletému já, kdyby stálo naproti tobě. Jen si představ tu roztomilou holčičku. Asi bys jí nechtěla vynadat, ale spíše ji podpořit, aby to příště zvládla lépe, že?

redaktorka Hanka

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.