Jednou mi pacientka položila pro mě velmi nečekanou otázku: „Tak to vypadá, že už budu muset celý život cvičit, že?“
Dostala mě. Pohyb pro mě vždy byl důležitý a po vystudování fyzioterapie jsem začala chápat i jeho nezbytnost pro zdravý a spokojený život. Je to pro mě přirozená součást každého dne.

Už ani nevím, co jsem pacientce odpověděla. Snad něco v tom smyslu, že by si měla najít něco, co ji baví, aby to nebyla otrava, ale důvod k radosti.

Myslím si, že zvláště v těchto dnech chybí lidem motivace

Pro pohyb nevyjímaje.  Na fyzioterapii k nám přichází mnoho pacientů, kteří říkají: „Chodila jsem pravidelně plavat, ale pak se zavřely bazény. Od té doby mě bolí záda.“ To je odpověď na otázku, proč je pohyb pro člověka tak nepostradatelný. Bez něj to totiž bolí.
Je smutnou pravdou, že se spoustě lidí pohyb znemožnil. Možná chodili na skupinové cvičení, nebo třeba lozit na umělou stěnu jako já. Taky mě to štve, že některé věci teď nejdou, není to však důvod k tomu, abych se nehýbala.

Jen hledám jiné cesty

Chodím běhat, z lesa si udělám svou vlastní lezeckou stěnu, cvičím podle aplikace, protože sama se k větším výkonům nedokopu. Prostě, když mi řekne paní v telefonu, že mám v planku vydržet ještě půl minuty, poslechnu. Když mi to říká můj vnitřní hlas, neslyším.

Co bych tím vším ráda řekla?

Je těžké najít motivaci, zvlášť v této době. Každého k výkonům nakopává něco jiného – někomu pomůže odškrtávat si dny, kdy cvičil, někomu spojení (byť třeba online) s dalšími lidmi a společný trénink. Pohyb a zdraví jdou ruku v ruce. Navíc se při cvičení vyplaví spooousta hormonů štěstí. A to je prostě skvělé.
Co říct závěrem? Je v pořádku, když se vám, holky, některé dny vůbec nechce nic dělat. Buďte na sebe hodné a nevyčítejte si to. V dalších dnech si to přece můžete vynahradit. :-) redaktorka Hanka

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.