Vždy tu se mnou nějakým způsobem bylo mytí ve studené vodě. Na chalupě, či na vandrech s rodiči po horách, které se nenesly zrovna ve znamení komfortu. Koupáním v potoce jsme se snažili před opuštěním přírody alespoň trochu zcivilizovat.

Když jsem začala cestovat sama, resp. s kamarády, hygiena v potoce bylo to poslední, co by mi vadilo. Vrchol všeho bylo mytí vlasů v ledovcové řece. To bolelo. :)

Je to však něco jiného – vlézt do studené sprchy doma, kde stačí jen otočit kohoutkem a hned teče krásně teplá.

A tak i moje cesta k návyku otužování vedla skrz přírodu. Během jara jsme se začaly se spolužačkou otužovat v potoce. Vzhledem k tomu, že jsme se vždy navzájem vyhecovaly, nestálo to ani tolik přemáhání.

Nechtěla jsem však, aby krátká éra otužování skončila návratem do paneláku, a tak jsem se každé ráno překonávala, abych na sebe pustila studenou sprchu. Poskakovala jsem, počítala do tří a nebylo to vůbec, ale vůbec příjemné. Když pak začalo léto, přičítala jsem své nadměrné vnímání vedra právě otužování, a tak jsem se do toho vůbec nemohla dokopat.

Změna přišla opět až s podzimem, kdy mi přišlo skvělé, zvýšit si trochu svůj tepelný komfort (Resp. snížit? Prostě, znělo to jako dobrý nápad, že mi nebude tolik zima).

„Ty se otužuješ?“ divil se brácha, „slyšel jsem, že se u toho má speciálně dýchat.“

„Já dýchám jako pes, jen tak to vydržím,“ odpověděla jsem. Ale nepřestalo mi to vrtat hlavou. A tak jsem si o tom něco málo (opravdu málo, protože jsem lenivec lenivý) přečetla.

Nyní se snažím dýchat zhluboka, ale zvolna vydechovat. Vydržím v ledové sprše nesrovnatelně déle než na začátku a opravdu je mi celkově více teplo. Plus ta imunita navíc bodne.

Co mi ale stále nejde (a mohla by to být další meta), je otužování, když vstávám brzy ráno na brigádu. Postup k tomu mi ale vysvětlila spolubydlící, která se také otužuje: „Nad tím nesmíš přemýšlet. Když nepřemýšlíš, ani si toho nevšimneš.“

Já jsem teda ráno dost mimo, ale že bych si neuvědomovala ten proud ledové vody? Tak to zas ne.

Co mi z toho všeho zatím plyne? Že vytvořit si návyk je náročné, a občas se to nepovede. A občas se to nedaří jenom nějakou dobu. A že je důležité si to nějak shrnout a všimnout si i malých posunů.

Určitě máš i ty nějaký návyk, který se snažíš dodržovat. Možná jsi zrovna teď v mé letní otužovací fázi (takže žádné otužování). To ale nevadí. Přerušení návyku není prohra, je to jen jeden z mnoha kroků. redaktorka Hanka

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.