Plnily jsme si se spolužačkou praxi v Karlově Studánce, a protože do Jeseníků se hned tak zase nedostaneme, rozhodly jsme se, že si musíme udělat výlet na Praděd. Sice se nám po osmihodinové šichtě příliš nechtělo, ale překonaly jsme se a vyrazily.

Trochu jsme ale podcenily přípravu. Já s sebou měla jenom městské boty a spolužačka pro změnu neměla bundu. Kromě toho, že jsem neměla pořádné boty, jsem disponovala pouze sportovními kraťasy. Ale co, řekly jsme si, však je venku teplo.

Ano, zrovna v tu chvíli teplo bylo. Na blízkou budoucnost (tedy pár hodin dopředu) už jsme ale nemyslely. Nejenom, že to nebyl jeden z těch nejteplejších dní (i takové jsou), ale navíc se trochu stahovala mračna.

„Otužilé holky,“ říkali o nás turisté, co šli okolo, a my se dmuly pýchou, že na nás jde to ranní otužování, které jsme na jaře zahájily, vidět.

Cesta nahoru Údolím Bílé Opavy byla naprosto kouzelná. Kdo tudy někdy šel, pravděpodobně by má slova potvrdil. A s tím, jak nadmořská výška stoupala, cesta se otevírala úžasným výhledům. Nicméně rozhled s sebou přinášel ještě něco, s čím jsme nepočítaly. A tedy vítr. A mlhu.

Nu což, řekly jsme si. Když už jsme takový "kousek" od vrcholu, tak to přece neotočíme jen proto, že "trochu" fouká. Navlékly jsme mikiny, což bylo nejvíc, co jsme ještě měly a šly. A tady nastala ta zrada. Ono to sice vypadalo, že to je už jenom kousek k vysílači, ale šprýmaři stavějící asfaltku vedoucí nahoru neměli s turisty slitování. Kdyby totiž vedla přímo, ne moc prudkým terénem, byly bychom na vrcholu možná do půl hodinky. Tahle žertovná cesta ale doslova obtáčela kopec celý dokola. Cíl byl tedy vidět (resp. pravidelně se nořil z mlhy), ale byl dál, než se mohlo zdát. Vítr, chlad a mlhavá oblaka na morálce nepřidávaly.

Nahoře jsme se tedy nijak nezdržovaly, udělaly jsme rychlou fotku a jednohlasně jsme odsouhlasily, že tuhle otravnou asfaltku seběhneme. Nakonec nás zima, nekonečná cesta a představa pizzy za odměnu donutila běžet téměř celou cestu dolů.

Chtěla jsem jenom říct, abyste nepodceňovali přípravu tak jako my. My jsme z toho sice vyšly jenom s pořádně prokrvenýma nohama (čti rudýma jako rak), ale taky jsme mohly pěkně zmoknout a bez pláštěnky by nám bylo ouvej. redaktorka Hanka

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.