Říká se, že život je jako vlak a stejně jako s vámi někteří spolucestující jedou většinu trasy, jsou lidé, kteří přistoupí jen na pár stanic a pak zase pokračují jiným směrem. Můj život je z velké části vlak – doslova.

Od doby, co jsem začala studovat na univerzitě v Brně, trávím pravidelně minimálně 7 hodin týdně ve společnosti Českých drah. Když se k tomu ovšem přičtou ještě občasné víkendové trasy za přáteli a zpět, týdenní cesta přes Olomouc, doprava na děkanátní akce a zpoždění vlaků všeho druhu a kvůli všem možným příčinám, dostávám se ke konečnému součtu cca 18 hodin/týden v kupé. Vím, necelý den ze sedmi ještě nevypadá tak hrozně, navíc jen občas. V momentě, kdy si ale představíte takový časový interval jako dobu intenzivního naslouchání někomu, čí příběh není zrovna ten z nejzáživnějších, může to být i celá věčnost.

Náhodná setkání ve vlaku mají ale bezesporu řadu výhod

Předně nikdy netušíte, koho potkáte. I z lidí vysloveně nudných můžete vytěžit alespoň ponaučení (aneb s čím se zaručeně nesdílet neznámému člověku) a na rozdíl od stopování vám v rychlíku zpravidla nejde o holý krk. A nutno dodat, že ti povedenější přísedící, opravdu stojí za to.

Tak například...

Mou pondělní cestu do školy ozvláštnil tento týden profesionální MMA zápasník. Pokud se ptáte, co je to MMA, nečekejte vysvětlení ode mě. Je to prý svým způsobem box, ale trochu víc bitka, odehrávající se v jakémsi ringu, co je trochu víc klec. Nic, co by mě extra přitahovalo. Aby nedostal do zubů, trénuje 6 hodin denně, každý sport je mu blízký, zbožňuje jízdu na kole, plavání, lyžování, běh, pravidelně navštěvuje posilovnu, kam s ním žádný z jeho kamarádů nechce chodit, protože mu nestačí, má černý pás v karate i judu a doma desítky medailí a pohárů ze zápasů, které byly spíš povyražením, poněvadž ta česká tintítka nejsou žádnou pořádnou konkurencí.

Ale to není zdaleka všechno

Určitě byste netipli, že má tenhle svalovec inženýrský titul, matematiku ovládá levou zadní a jako projektant při Českých drahách stihne za den to, s čím se ostatní moří až do pátku.

V tomto bodě možná přemýšlíte tak jako já a říkáte si, že pokud je to všechno skutečně pravda, zaručeně nemá rodinu a už vůbec ne děti, ale chyba lávky. Manželka je bývalá modelka, mluví pěti jazyky a jejich tři blonďaté dcery sportují jako draci po tátovi. Hlavně ta prostřední. Jula v pěti letech porazila v karate kde koho a na čísla do desítky dokáže realizovat sérii chvatů tak, jak jí to tréner radí. Takže 5, 8, 3, 9, 7, 7 a Jula skáče a skáče, jak trenér píská a ejhle, zápas je vyhraný.

Jak jsem ho poslouchala, šla mi hlavou řada otázek

Je to chronický samolibec? Ví o tom, že se v jednom kuse vychloubá? Je možné, aby to všechno stíhal?! Vyhraje jednou Jula olympiádu?! Celý jeho horující proslov mě zkrátka nenechal v klidu. Na jednu stranu mi přišlo, že je značně sebestředný, na druhou, ale přesto čímsi sympatický. Ačkoli empatie zrovna dvakrát nepobral a celou dobu mluvil jen o sobě, šla na něm vidět obrovská chuť do života, byl hrdý na to, kým je, byl nadšený tím, co dělá a přesvědčený o tom, že je to správně. Chápal, že život je teď a za 10 nebo 15 let už mu zdraví nedovolí běhat jako ďas a brát svoje děti na hory. Zářil tím, čím žil.

A proto si na závěr neodpustím drobnou paralelu

V jedné křesťanské písni se zpívá, že se křesťané poznají po lásce – příkladem svého života. Věřím, že kdybychom dokázali být pro Boha tolik zapálení jako pondělní boxer pro sport, dostala by evangelizace (i náš vlastní život) úplně nový rozměr.

Krásný a naplno prožitý víkend přeje Helča

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.