Zdravím všechny čtenářky, které netrpělivě čekají na naše víkendová čtení. Pro maturanty, ale i ostatní studenty to možná bude znít trochu děsivě, ale už za pár týdnů začíná období nejrůznějších zkoušek. Proto bych vás dnes ráda pobavila vtipným počtením o tom, jak jsem s neuvěřitelným štěstím složila svou poslední zkoušku z české literatury na vysoké škole v Brně.

Radostně už na začátku

Asi týden před zkouškou jsem se dověděla, že mě přijali na Pedagogickou fakultu do Olomouce, což jsem si už dlouhou dobu moc přála, proto je jasné, že od té chvíle mě nadcházející zkouška v Brně už tolik netížila. Přesto jsem se rozhodla ji splnit, i když na tom už vlastně vůbec nezáleželo. Učení, kterého bylo do literatury opravdu nad hlavu, jsem pravidelně prokládala pauzami, ve kterých jsem sledovala svůj oblíbený seriál z dětství, Ranč U zelené sedmy.

Odpočinek s Rančem U zelené sedmy

Možná ho některé z vás znají nebo si na něj matně pamatují, ale jde o pohodový český seriál, který sleduje osudy Kudrnovic rodiny, jež se z města přestěhovala na venkov, kde více méně úspěšně hospodaří. V jednom z mých opravdu oblíbených dílů se dcera Elis učí na blížící se maturitu. Epizoda začíná tím, jak si Elis odříkává učivo české literatury: „Lumírovci - Josef Václav Sládek, svět rolníka poetičtější než život dělníkův. Dílo spjato s životními osudy, …“ Abych pravdu řekla, ten díl jsem viděla alespoň 14x, takže se můžu chlubit tím, že ho znám skoro nazpaměť. A jako odreagování mezi učením je prostě nepřekonatelný! Dnů do zkoušky ubývalo a já jsem i přes svou poctivou přípravu byla dost nervózní. Přeci jen, česká literatura je hodně obsáhlá záležitost!

Byla to, jak se říká „haluz“!

Celá vyklepaná jsem dorazila do učebny a posadila se na židli naproti přísné zkoušející. V hlavě se mi motalo vše dohromady a měla jsem pocit, že jediné co vím je fakt, že Babičku napsala Božena Němcová. S tím si ale u zkoušky vážně nevystačím! Zkoušející se na mě upřeně podívala s otázkou, „copak Vám, slečno Kozubová, vybereme za téma?“ Ještě na chodbě jsem měla pár favoritů, o čem bych byla schopná povídat, ale teď jsem byla ráda, že znám své jméno. Napětí stoupalo a já jsem hypnotizovala ústa paní profesorky, které měla brzo vyslovit téma, které mě buď potěší, nebo potopí. „Tak třeba literární skupiny 2. poloviny 19. století, začneme Lumírovci“, řekla vyučující. Nasadila jsem sebevědomý úsměv, v duchu si poskočila radostí a začala jsem ze sebe sypat známé věty: „Lumírovci - Josef Václav Sládek, svět rolníka poetičtější než život dělníkův. Dílo spjato s životními osudy…“ Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem vyučující přesvědčivě povykládala několik minut ze svého oblíbeného seriálu, což ona vůbec netušila, a výborně mě to nakoplo k dalším odpovědím na její otázky. Na konci zkoušení mě paní profesorka pochválila, jak podrobně jsem o Lumírovcích poreferovala a dala mi pěknou známku.

Je jasné, že na takové štěstí se zvláště při zkouškách spoléhat nedá a já na něj ani nespoléhám. Vždycky je lepší se svědomitě naučit a pak to správně zúročit. Nicméně na tuto zkušenost s úsměvem vzpomínám a sama pro sebe si říkám, že mi to sledování Ranče bylo opravdu užitečné kromě toho, jak dokonale mě dokáže přenést do dětství, které jsem měla prostě báječné!

redaktorka Ilča