Pamatuji si, že jsme ještě na gymplu dostali na hodině češtiny domácí slohový úkol, jehož zadání znělo: „Co je to krása?“ K našemu překvapení se na katedře naší učitelky sešlo 30 různých prací – každá o něčem úplně jiném...

Probírám se tak starými sešity a vzpomínám na „zapomenuté mládí“. Člověk je tři roky pryč ze střední a už má pocit, že je skoro důchodového věku a potají si v zrcadle hledá šediny... Ve slohovkách jsem měla na gymplu vždycky zálibu už jen proto, že odevzdaná práce nemohla být nikdy tak docela špatně. Pokud odevzdáte špatně vypočítaný příklad v matematice, hned se pozná, že s vaším úkolem není něco OK, když v chemii navážete na uhlík pět vazeb místo čtyř, je to taky docela jasná hloupost, ale v češtině jde (kromě správného pravopisu) o umění povědět příběh a velmi často také o váš vlastní názor.

Krása...

Pro tohle slovo jsme tehdy ve třeťáku hledali definici. Co vám budu dlouze povídat – žádné encyklopedické nebo slovníkové heslo jsme pro ni nevymysleli. Někdo psal o tom, jak může být v jeho očích krásná žena, jiný básnil nad krásou volného času a chvil, kdy si člověk může jen tak bezstarostně lehnout do trávy a pozorovat nebe. Někdo viděl krásu v lidských vlastnostech – obětavosti, laskavosti, dobrotě; jiný opěvoval umělecká díla od Renoirových obrazů přes pyramidy v Gíze až po symfonické Mozartovy skladby. Krása jednoduše pro každého znamenala něco jiného, něco, co se právě jeho velmi konkrétně a osobně dotýkalo.

Dá se tedy něco objektivně označit za krásné, aniž bychom museli dotazníkovou metodou zkoumat většinové veřejné mínění? Věřím, že ano.

Věřím, že všem lidem bez rozdílu byla do srdce vložena touha po kráse; kráse, která je jasná a neoddiskutovatelná jako západ slunce, jako letní obloha posetá hvězdami, jako pohled na moře, které se někde v dálce slévá s obzorem, takže nelze rozeznat, kde vlastně končí jedno a začíná druhé. Stejně tak věřím, že krásný je bez rozdílu a neoddiskutovatelně i každý lidský tvor, každý člověk, kterého tu Bůh výslovně a konkrétně chtěl, pro kterého šest dní tvořil svět a sedmý den odpočíval. Všechno, co Bůh stvořil JE krásné.

Myslím, že pokud bychom se jen trochu dokázali dívat na svět a nakonec i na sebe samé Božíma očima, pochopili bychom už jednou pro vždy, co je podstatou krásy a proč ten můj křivý nos nebo začínající šediny vlastně vůbec ničemu nevadí...

redaktorka Helča

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.