Milé čtenářky, chci se s vámi podělit o jeden z nejromantičtějších zážitků poslední doby. Můj manžel mě pozval na večerní pozorování hvězd...

Stojíme na naší zahradě a díváme se společně na hvězdy...

Je to krása. Mám ráda noční oblohu, i když souhvězdí poznám s jistotou tři, nikdy mě nepřestane bavit ten nekonečný prostor tiché nádhery. Teď! Jen na setinu vteřiny se cosi mihlo. A teď… Opravdu, padají hvězdy. :-) Není nic krásnějšího než zahlédnout padající hvězdu. Samozřejmě si nestihnete nic přát, protože vteřina je opravdu moc málo, ale přece. Já měla vždy to samé – ještě jedna, prosím.

Je už opravdu pozdě. Manžel si už šel dát horký čaj, ale já stále se svým přáním, touhou a radostí z očekávání hleděla k nebi.

Tohle je pro mě naděje, vidět nebo pocítit něco krásného a věřit, že znovu zažiji ten úžas. Že znovu, alespoň na vteřinu, pocítím radost. Naděje je také o čekání, o chladu, který člověk musí překonat, o bolesti, která někdy provází naše životy. Ale pokud jsme jednou zažili, jen jednou zahlédli, není žádné čekání tak dlouhé, protože je v něm naděje.

Tu noc už žádná hvězda nespadla. Přišly mraky a vše se zahalilo do oparu.

Nevadí, mám naději, že někdy příště zase uvidím padat hvězdy.

Majka St