Předplatné časopisu
tel.: 480 023 408-9, 775 598 604
mail: objednavky@in.cz, info.in.cz

p-marek-orko-vacha-qzw_i62.jpg
Duchovní osobnost

Do hlubin študákovy duše s Markem Orko Váchou

Když chci poznat nějakého malíře, tak si najdu jeho dílo a podívám se, co namaloval. Stejně tak nám studium přibližuje Boha.

Do hlubin študákovy duše s Markem Orko Váchou, knězem, biologem, cestovatelem, přednostou ústavu lékařské etiky a bývalým učitelem náboženství na biskupském gymnáziu v Brně.

Mladí nejsou špatní

Učil jste na gymnáziu, takže mladé lidi dobře znáte. Co si o nich myslíte?
Určitě nejsou špatní. Jsou jiní, než jsme byli my. Když děláme tábory pro středoškoláky, dvě třetiny z nich nikdy nespali ve stanu a mnozí říkají, že poprvé viděli před spaním hvězdy. Vyrůstají jinak, než jsme vyrůstali my. Pocházejí z rodin, které jsou neúplné, a zažívají neskutečné vztahové propletence v generaci svých rodičů. Někdy si kladu otázku, která že generace je ta zkažená.

Prosím?! Když jsem začal učit na gymplu, narazil jsem na dvojici třináctiletých milenců, jak se líbají. Vstávaly mi vlasy na hlavě. Jenže, on byl z rodiny, která se rozpadla a maminka i otec žijí s někým jiným. Chtějí za minulostí udělat tlustou čáru a začít znovu a lépe. On se v těch rodinách střídá po 14 dnech a každá z nich mu dává beze slov najevo, že překáží a je reliktem minulosti. Děvče má oba rodiče, ale tatínek žije s milenkou, která u nich prakticky bydlí… atd.
Viděl jsem, že ti mladí jsou citoví trosečníci, kteří kromě jídla a bydlení potřebují i lásku, a když ji nedostanou doma, tak si to vyřeší sami.
Když člověk nahlédne do jejich životů, klade si otázku o zkažené generaci a neubrání se obdivu, že při tom všem, co zažili, jsou ještě tak dobří. Že uznávají nějaké hodnoty a řídí se jimi.

Je hodně lidí, co svou víru nalézají

Je pravda, že mnoho lidí uznává jakési hodnoty a říká, že nevěří v Boha, ale něco že musí být.
V České republice je tahle šedá zóna hodně široká. Jsou to třeba lidé, kteří svoji víru pomalu opouštějí. Ale je daleko víc těch, co ji nalézají. Většina dnešní mládeže byla vychována v ateistickém duchu. Teď přichází zajímavá doba, když už máme co jíst a do čeho se oblékat, a ptáme se, jestli to je všechno a jestli v životě nejde ještě o něco víc, jestli je Bůh nebo zda se náš vesmírný příběh odehrává takříkajíc před prázdným hledištěm.
Dorůstá generace lidí, kteří se jakousi oklikou vracejí k víře, Bohu a církvi. Protože člověk je nevyléčitelně náboženský, jak říká psycholog Jung. Mnozí z nich to cítí, ale nedokážou to pojmenovat, a tak mluví o „něčem nad námi”. Někdo hledá ve východních náboženstvích, někdo jinde, ale je to čím dál větší množství dětí.

Východní náboženství hodně přitahují, lidem se líbí meditace a vůně… Křesťané to mají také, proč to lidi netáhne?
Mně nedávno navrhovala jedna redaktorka, jestli by církev neměla víc zapracovat na nějaké reklamě vzhledem ke „spotřebitelům”. Přidat víc kadidla a víc svíček. Takhle to úplně nefunguje, nejde jen o formu. Myslím, že nejde o to, abychom my zachraňovali křesťanství, ale že křesťanství zachrání nás. Viděl jsem velmi oceňovaný film Velké ticho, o životě mnichů trapistů. Třeba to je jeden z tápavých pokusů jak přiblížit něco z křesťanství současným lidem.
Nebo komunita z Taizé. Já tam ve svých studentských letech jezdil a moc mi to dalo. Oni umí udělat tu atmosféru rozjímání se svíčkami, zpěvy a modlitbami, která dokáže mladé nadchnout a přitáhnout, zde je krásný obsah v krásné formě.

Když má někdo „nastražená tykadla” na něco duchovního, můžeme mu nějak pomoci najít víru?
To právě myslím, že není možné zařídit. Jak říká sv. Pavel, my můžeme zasít, ale ne zařídit, jestli bude pršet neboť jen Bůh dává vzrůst. Víra je dar Boží a my můžeme připravit setbu, ale nemůžeme dát druhým víru. My můžeme pouze druhým nějak srozumitelně vysvětlit, čemu věříme a proč.

Může někdo nevěřící pochopit věřícího?
Josef Ratzinger kdysi napsal: Na dně duše každého ateisty by měl doutnat plamének víry a na dně duše každého věřícího malý plamének ateismu. V rozhovoru s nevěřícím nejde o to přesvědčit ho o své pravdě. Jsou lidé, kteří jsou přesvědčeni, že mají pravdu, a tu druhým nekompromisně vnucují. Ale jen Ježíš o sobě mohl říct: „Já jsem cesta, pravda…” Jak to je, tu absolutní Pravdu všichni poznáme po smrti. Nejsme majitelé konečné pravdy, máme být spíše jejími pokornými služebníky. Teď jsme ti lidé s plaménky.

Přírodní věda nemůže dokázat, že Bůh je, ani to, že není.

Někdo také nebere Boha a víru a argumentuje třeba tím, že všechno je jen fyzika…
Tenhle spor vědy a víry je už na mnohokrát promyšlený a je už dávno vyřešený. Věda má svůj dalekohled a mikroskop a pomocí těchto přístrojů Boha nedohlédne. Přírodní věda nemůže dokázat, že Bůh je, ani to, že není. Tečka!

Takže přírodní věda pro naši víru nemá smysl?
Naopak! Přírodní věda by mohla být velikou inspirací pro víru. Jeden současný rabín říká, že studium je forma modlitby. My křesťané bychom to asi takhle neřekli, že když studuji, je to jako bych se modlil růženec, ale může nás to inspirovat.
Tušíme třeba, že umělec tvoří pod Boží inspirací, což přibližuje příhoda s Beethovenem: Jeden houslista si mu stěžoval, že to, co napsal, nejde zahrát a on odpověděl: „Nemůžu myslet na vaše mizerné housle, když mluvím s Bohem.”

Ale když vědec bádá nebo student studuje, to že je jako meditace?
Ano. Když chci poznat nějakého malíře, tak si najdu jeho dílo a podívám se, co namaloval. Stejně tak nám studium přibližuje Boha. A když vědec objevuje, zvětšuje tím Boží obraz ve své mysli i v mysli ostatních.

Když člověk dospívá, hledá si svůj vztah k životu i k Bohu. Jak vidíte Vy tohle období dospívání?
Jak říká Goethe: „Ať se mošt chová sebebouřlivěji, přec z něj bude víno nakonec.”
Tohle je strašně důležitá část života i ve víře. Když je mi dvanáct a vodí mě rodiče do kostela, tak je to víc než v pořádku. Mně je 45 a kdyby mě do kostela pořád vodili rodiče, tak bych nad svou vírou musel namalovat otazník. Když je mi dvanáct, vím, že mi rodiče výchovou a vedením k víře předávají to nejlepší, co mají. Pak ale přijde období, kdy si člověk začne klást otázky. Zjistí, že o fotbalu nebo počítačích toho ví víc než rodič a začne zkoumat, jestli i v oblasti víry to není podobné. Jestli rodiče nechodí do kostela jen ze zvyku a co pro mě znamená chodit tam s nimi. A podobnou otázku si kladou i děti nevěřících rodičů. Jestli jejich výchova není ateistická jen kvůli nedostatkům informací, nebo to nebyla jen lenost rodičů se zajímat o věci do hloubky.

To je ale nebezpečné období a těžký úkol.
I když nás to leká, je to moc důležité období, kdy si máme položit ty základní otázky: Je Bůh, nebo ne? Má můj život na téhle planetě nějaký smysl, nebo ne? Když se modlím ve svém pokojíčku, je tu nějaké ucho, které to slyší? Je tu někdo, koho to zajímá? Ano, nebo ne? A pokud jsou tyhle otázky se vší svou naléhavostí položeny a také zodpovězeny, pak může následovat něco, čemu se říká skok do víry. Protože rozum a poznání nás zavedou na kraj propasti a víra je ten krok dál. To je ta chvíle, kdy dochází k dospělému pojetí víry a člověk může přijmout svátost křesťanské dospělosti – biřmování.

Jak by tedy měla vypadat dospělá víra?
Mám víru, která se už neopírá o mé rodiče, sourozence, mého pana faráře, ale kdyby celý svět byl nevěřící, já bych věřil. My občas rádi čteme knihy, jako třeba Víra velkých vědců, nebo rádi slyšíme, že tamta zpěvačka nebo herečka je taky věřící, a je to jistě sympatické povzbuzení, ale pro můj dospělý duchovní život to vlastně nic neznamená. Moje dospělá víra se neopírá o to, kdo je ještě taky věřící. Víra je především vztah. Vztah k Bohu. Víra je vztah ke svatosti. Je to ten odvážný skok do propasti.

Za rozhovor děkuje Helena (časopis IN!dívčí svět - prosinec 2011)

 


 

 

 

Autor fotografie:  archiv P. Orko Váchy


Sdílet na:

 
 

E-shop
navštivte náš e-shop

 

Vydavatelství IN s.r.o.
Horní náměstí 12, 466 01 Jablonec nad Nisou

objednávky:
tel.: 480 023 408-9, 775 598 604
mail: objednavky@in.cz

redakce:
Purkyňova 5, 772 00 Olomouc

tel.: 775 598 603
mail: redakce@in.cz