Přesně jak psala Martina minulý víkend, dorazil (nejen) k nám do Brna podzim. A přinesl s sebou do všech těch krásných dní taky docela slušné ochlazení. (Jen pro dokreslení scény: zrovna sedím za klávesnicí zachumlaná v teplé mikině s kapucí naraženou na hlavě 😊) Čím je venku chladněji, tím víc tepla potřebujeme. Právě proto jsem si pro tebe připravila jednu bleskovou historku pro zahřátí takzvaných „chechtacích“ svalů.

Slyšela jsi někdy pojem profesní degenerace? Pokud ne, nezoufej! O pár řádků níže si ji společně osvětlíme na názorném příkladu jedné povedené kratochvíle z brigádnického života.

Jelikož pracuju jako prodavačka, během dne se potkám s kouzelně rozmanitou směsicí zákazníků: bručouni, takzvaní „zrakomluvci“ (pozn. red. – osoby, které se domnívají, že ústní pozdrav je přežitek patřící do středověku, a namísto něj praktikují výhradně civění na prodavače), „nemluvtenamětadymátekartupročtonepípánemámčas“ – a nesmíme zapomenout ani na moje oblíbené „směnárníky“, kteří si s ledově chladným výrazem hodným mafiána přijdou koupit lízátko za tisícikorunu. (A mají smůlu).

Naštěstí je tu i valná většina přívětivých a hovorných zákazníků, za které jsem pokaždé ohromně vděčná. Dá se s nimi dokonce prohodit pár milých slov a dozvědět se například i to, k čemu si pořizují tu gumovou kachničku ležící před tebou na pokladně. A jak tak mluvíš a mluvíš celý den v kuse, naprosto zřetelně si uvědomuješ, že se ti ta naučená básnička z povinné výbavy každé pokladní pomalu ale jistě vrývá do hlavy. Když jsem jednoho krásného dne po náročné jedenáctihodinové směně konečně vyšlapala kopec domů, můj vlastní mozek mi to dal řádně pocítit.

Zrovna jsem ze sebe shazovala bundu, když ze svého pokoje vyšel spolubydlící a na půl úst na mě zadrmolil „Čau“. Dřív než jsem stačila odpovědět jak se sluší a patří, moje pusa automaticky spustila svou celodenní říkanku: „Dobrý den!“ Užuž jsem mu k tomu chtěla nabídnout i tašku, ale naštěstí se mi podařilo znovu se zmocnit vlastních mozkových závitů. Zamrkala jsem překvapením a vybuchla smíchy.

Poučení na závěr zní: dej své hlavě jednou za čas volno. Uvidíš, že ti poděkuje!

P.S.: Až si příště půjdeš něco koupit, usměj se na prodavače! Možná právě tvůj úsměv bude jediný, který za den uvidí. A dokáže ohromně povzbudit.

P.P.S.: Pokud máš i ty nějaké zábavné zážitky z brigády, napiš nám je do redakce nebo na sociální sítě. Můžou se klidně objevit i v časopise a vykouzlit úsměv na tváři všech čtenářek 😊

Úsměv do každého dne přeje redaktorka Verča

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.