Když jsme se narodili, každý z nás dostal jméno. Vybrali je pro nás rodiče a právě naše jméno se stalo jedním z prvních slov, na které jsme se jako maličké děti naučili reagovat. Osobě se mi moc líbí, když mě druzí oslovují mým jménem. Vždycky mě to ujistí, že na mě ten daný člověk v rozhovoru opravdu myslí a mluví konkrétně ke mně.

Jednou, ještě když jsem byla na základní škole, se mi stala hezká věc při mši svaté. U pozdravení pokoje se na mě kamarádka usmála, podívala se mi do očí a řekla: „Pokoj tobě, Jitko.“ Přidala jen jedno slovo, ale doteď si vzpomínám, jak pro mě byl ten moment důležitý. Pozdravení pokoje bylo najednou mnohem osobnější. Napadlo mě, že bych také ráda využívala příležitostí, kdy můžu lidi oslovit osobně, jejich jménem. A když o tom přemýšlím, tak podobně krásné mi to připadá i ve vztahu s Bohem. I v Bibli se v různých pasážích dozvídáme, jak Bůh na každého z nás myslí a promlouvá k nám jedinečným způsobem. Třeba i ve Starém zákoně slyšíme: “Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.” (Iz 43,1)

Jednou z věcí, která mi na oslovování připadá důležitá, je forma. Mezi mými kamarádkami je hned několik holek jménem Marie. Jedné se říká Maruško, jiné Majko, další Májo… a každá z nich má v oblibě jinou variantu oslovení. Stejně tak jednomu ze spolužáků jménem Pavel jsme všichni říkali Pájo, zatímco druhý Pavel ve třídě by na takové oslovení vůbec neslyšel. Myslím, že právě proto je super, když si při seznamování s někým novým uděláme chviličku na to, abychom zjistili, jaké oslovení se mu líbí. Oslovovat druhého tak, jak je mu příjemné, je totiž pěkným výrazem našeho vztahu. Tak ať na to nezapomínáme! :) redaktorka Jitka

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.