Máš radost, nebo jsi naopak smutná? Hněváš se, máš strach, o něčem pochybuješ nebo se na něco těšíš? Všem těmto pocitům se říká EMOCE. K čemu jsou dobré a jak s nimi pracovat?

Emoce nás informují o tom, jak se právě cítíme, jakou máme náladu. Emocemi ukazujeme druhým své pocity a to, co nosíme ve svém nitru. Když se viditelně z něčeho radujeme, říkáme tím druhým, co nás těší, čím nám můžou udělat radost. Anebo co nám naopak vadí. Emoce patří k našemu životu, ale je třeba naučit se jim rozumět, správně je ventilovat a někdy i ovládat.

Skáču, tančím, pláču RADOSTÍ

Radost je příjemná emoce. Když ji prožíváme opravdu naplno, děláme výrazné pohyby – zvedáme paže, skáčeme, tančíme, často také hlasitě křičíme nebo se smějeme a někdy dokonce radostí i pláčeme. Stačí si vzpomenout třeba na bráchu, když jeho oblíbený klub vstřelí branku v důležitém zápase. Každému ale působí radost něco jiného. Zatímco se brácha raduje z gólu, tebe to nechává úplně chladnou. Zato se raduješ z pochvaly ve škole, z vyřešeného problému nebo z koncertu oblíbené kapely. A tvoje sestra? Ta se raduje třeba z úsměvu hezkého kluka nebo z procházky v přírodě. A nemusí přitom vůbec skákat dva metry do vzduchu . Existuje totiž také tichá radost.

Z čeho mám radost?

Odpověď se zdá jednoduchá, ale schválně – zkus si jeden den zapisovat, co všechno ti udělalo radost, všímej si všeho, co tě potěší, každé maličkosti. Potom dělej čas od času radost sama sobě. Připrav si dobré jídlo, pusť si oblíbenou písničku, zajdi za někým, s kým je ti dobře, vyrob nebo kup si něco hezkého. Když totiž budeš mít dostatek radosti ty sama, budeš mít z čeho dávat i druhým.

Co když žádnou radost necítím?

Jeden moudrý člověk kdysi prohlásil: Usměj se a za chvíli budeš mít čemu. Opravdu to funguje! Když jsi rozmrzelá, bez nálady, když se nudíš, zkus se jen tak zasmát (doslova se přinuť k smíchu) a uvidíš, že se tichá radost po chvíli dostaví. Nemysli na to, co tě čeká zítra, vnímej pohodu přítomnosti.

Stydím se za radost

Jsou situace, kdy nám může připadat trapné projevit radost před někým, kdo je nemocný nebo se zrovna něčím trápí. Sama asi uznáš, že skákat radostí a hodiny nemluvit o ničem jiném není úplně vhodné. Na druhou stranu představa, že se smutným člověkem musíme mluvit jenom o vážných věcech, také není správná. Vždyť i nemocná babička nebo kamarádka, který prožívá něco těžkého, může mít radost z tvého úspěchu, vytrhnout se ze smutných úvah a radovat se chvíli s tebou.

Být SMUTNÁ není špatně!

Člověk nemůže být pořád jenom veselý a šťastný. Bylo by to nepřirozené. Stejně jako radost, i smutek je emoce nakažlivá, ale zároveň potřebná. K čemu? S jeho pomocí se zbavujeme toho, co nás trápí a neneseme to dál. Někdy nás také může vést k zastavení se a k zamyšlení. Není dobré smutek v sobě dusit, potlačovat. Když ti někdo ublíží, nepovede se ti písemka, nebo tě zradí kamarádka, nesnaž se na to zapomenout, nepřetvařuj se a nesnaž se být za každou cenu veselá. Najdi si klidné místo a „vysmutni“ se, poplač si, dej si „povolení být smutná“. Možná budeš překvapená, jak rychle pocity smutku odplývají, když se je nesnažíš odsouvat do tajných skříněk, nebo je ignorovat. Dobře zpracovaným smutkem předejdeš stavům bez nálady nebo dlouhodobého smutku (deprese).

Sdílený smutek, poloviční smutek

Když smutek trvá delší dobu, je dobré snažit se přijít na jiné myšlenky. Pokud jsi otevřenější člověk, neboj se podělit o své pocity s kamarády. Možná ti připomenou podobné nezdary, které se staly jim a nakonec se tomu ještě společně zasmějete. Odreagovat se můžeš i sportem, procházkou, hraním na hudební nástroj nebo při sledování hezkého filmu. Pokud však prožíváš hluboký smutek déle než měsíc v kuse, bez zjevné příčiny (úmrtí někoho, vážná nemoc apod.), měla bys vyhledat psychologickou pomoc, protože se může jednat o začínající depresi.

Jak pomáhat smutným samotářům

Ne každý člověk o svém smutku dokáže mluvit. Možná máš ve svém okolí někoho, kdo si smutek nechává pro sebe nebo se za něj možná i stydí. Na takového člověka bys neměla dotírat otázkami

„Co je ti, co se ti stalo? Řekni mi to…“ Také nepomůže smutného násilně rozveselovat a utěšovat („To bude dobré, to se spraví.“), litovat („Chudáčku, musí ti být hrozně.“), dávat laciné rady („Nic si z toho nedělej, to přejde.“) nebo jeho smutek zlehčovat („Neber to tak vážně.“). Nejlepší je dělat jakoby nic a smutného trpělivě zvát k nějaké příjemné činnosti, která jeho pozornost od smutných myšlenek odvede. A když bude později chtít, můžeš ho vyslechnout. O tom, co se dozvíš, nemluv s každým, koho potkáš. Zjistíš-li, že příčinou smutku je něco vážného (sebepoškozování, rozvod rodičů, týrání), zajděte pro radu za někým dospělým, ke komu máte důvěru.

To mám ale VZTEK!

Ráno si zapomeneš deštník, ujede ti autobus, vytočí tě spolužák nebo poznámka učitele a doma se pohádáš s rodiči. A aby toho nebylo málo, ještě někdo dodá oblíbené „nevztekej se“, čímž tě opravdu rozzuří. Možná tuto emoci dobře znáš, říká se jí vztek. A světe div se, i ona má smysl. Když „vidíme rudě“, máme v sobě najednou spoustu energie. A právě tato energie je určená k tomu, abychom změnili situaci, která se nám nelíbí a na kterou reagujeme podrážděně.

Využij energii vyvolanou vztekem

Stejně jako smutek, ani vztek není dobré v sobě dusit. Je ale těžší, naučit se ho správně ventilovat. Rozbitý hrnek nebo talíř či vynadání druhému není ten nejlepší způsob, jak si se vztekem poradit. Důležité je přemýšlet nad tím, CO konkrétně tě rozzlobilo a JAK změnit to, jak funguješ, aby to příště bylo lepší.

Dostalas špatnou známku ze zkoušení a máš vztek?

• Pokud ses neučila, je to poučení pro příště.
• Když máš pocit, že ti ukřivdil učitel, ozvi se, zajdi za ním po hodině a řekni mu to.
• Nerozumíš učivu a stydíš se to přiznat? Je čas jít s pravdou ven. Někdy pomůže uvědomit si, že mám svoje limity a nejsem dokonalý člověk, který všechno zvládá na první pokus.
• A když tě rozčílí někdo druhý? Vždycky je důležité mu to říct (ale až když jsi v klidu:)). Když nám bude vadit, že si naši sourozenci po sobě neuklízí nádobí, ale budeme se jenom kysele tvářit a přestaneme mluvit, nic se tím nezmění.

ČEKÁM na signál…

Já se tak těším! Já se tak bojím! Přesně tyto emoce prožíváš, když očekáváš něco (ne)příjemného. Jsou spojené s tím, co už znáš, co jsi v minulosti zažila. Když na tebe byla učitelka u zkoušení dvakrát přísná, jdeš k tabuli potřetí se strachem. Když se obklopuješ fotkami zamilovaných párů, čekáš, že na prvním rande to bude úžasné a skvělé. Někdy ale není. Těšíš se na něco báječného a místo toho přichází zklamání. Často si ale za to můžeš sama…

Představy tě svazují

Když se na něco opravdu těšíš, většinou si představuješ, jak to bude skvělé. Jedeš s kamarádkami na víkend a plánuješ, jak budete podnikat výlety do přírody, bavit se, poznávat nové lidi. Pak přijde den odjezdu. Stačí, aby jedna z vás měla horší náladu a venku pršelo. Představa dostává trhliny a ty máš zkaženou náladu. Zbytek víkendu už vidíš všechno černě a ověřuješ si, že to není tak skvělé, jak jsi čekala.

Je lepší představovat si všechno horší a být překvapená příjemně? Nebo se snažit nepředstavovat si nic konkrétního a být otevřená novým situacím? I to jsou řešení. Základní pravidlo však zní: dej své představě druhou šanci! Kamarádka je bez nálady? To ještě neznamená, že bude špatný celý víkend. Určitě ji to brzy přejde, když se o to přičiníš. A že prší? Bavit se přece můžete i v dešti. Petra

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce