Předplatné časopisu
tel.: 480 023 408-9, 775 598 604
mail: objednavky@in.cz, info.in.cz

Duchovní osobnost

Jak se žije... v klášteře?

Kláštery působí v dnešní době jako tajemná místa. Co se v nich skrývá? Poslední pozůstatky středověku? Ústavy pro dívky, které nevědí, co se svým životem?

Návštěva u sester klarisek

Přicházíme-li od zastávky autobusu ke klášteru sester klarisek v Soběšicích, obě představy se nám rychle rozplynou. Stavba je moderní a sestry, které nám otevřou, se rády smějí a vypadají docela normálně. Proč tedy šly do kláštera?

Sestra Benedicta

Každá z nás v určité chvíli objevila, jak strašně moc ji Bůh má rád. Na takovou lásku se dá odpovědět jedině láskou. Opustit všechno, co mám a co jsem, a jít za ním. To neznamená, že každý, kdo potká Boží lásku, musí jít do kláštera. Člověk může založit rodinu a přitom žít velmi intenzivně ve vztahu s Bohem. Ale každá z nás jednou poznala, že její cesta je jiná. Opustit všechno, nevázat se na žádného konkrétního člověka, žít jenom pro Boha a pro všechny lidi se stát sestrou. V našem společenství je nás v současné době jedenáct. Sestry různého věku, různé národnosti, z různých prostředí. Naše představená je Němka, kromě ní zde žijí Češky i Slovenky. Co nás spojuje, je naše povolání. Každá z nás je pro Boha jedinečná a má svůj vlastní příběh – i naše nejmladší spolusestra.

Marie

Na začátku října jsem vstoupila do kláštera klarisek. Jít do kláštera mě poprvé napadlo, když mi bylo 14 let. Tehdy jsem o řeholním životě nevěděla skoro nic. Začala jsem hledat na internetu, jaké řády vlastně existují. Některé se mi líbily, ale nikdy ne nadlouho. Když jsem jednou byla na duchovní obnově na Vranově, navštívili jsme společně klášter klarisek v Soběšicích. Sestry nám vyprávěly o svém životě. Tehdy jsem si řekla: „Tak tohle ani náhodou!” Postupem času mi ale začalo docházet, že právě tenhle způsob života je to, co hledám. Začala jsem do Soběšic jezdit pravidelně na návštěvy. Asi o půl roku později jsem požádala o přijetí.

Sestra Benedicta

Není klášter jako klášter. Každý klášter má své vlastní poslání. Některé sestry pracují v nemocnicích, jiné ve školách. Klarisky mají jako hlavní úkol modlitbu. Modlitba v různých formách tvoří velkou část dne. Kromě dvou velkých bloků ráno a navečer se scházíme k modlitbě i během dne. Proto také sestry nechodí do žádného zaměstnání. Pracujeme uvnitř kláštera: šijeme, vyšíváme, tkáme, zdobíme svíčky, pracujeme v zahradě, ale děláme i úplně obyčejné práce, bez kterých by naše velká domácnost nemohla fungovat. Velký význam má v našem životě společenství. Naši zakladatelé, sv. František a sv. Klára, chápali už ve středověku svůj řád jako místo, kde šlechtický původ a bohatství ztrácejí význam a všichni jsou bratry a sestrami všem. Jsme-li sestry pro všechny lidi, tím víc pro sebe navzájem. Společně se modlíme, pracujeme, ale také odpočíváme – třeba hrajeme společenské hry nebo v zahradě líný tenis – a slavíme svátky. To není vždycky snadné. I sourozenci si občas můžou jít pěkně na nervy. Každá z nás je jiná. Ale na druhé straně si taky někdy spolu užijeme spoustu legrace.

Marie

V půlce listopadu skládala jedna sestra slavné sliby. Druhý den jsme ji podle místního zvyku budily. Pět minut před oficiálním budíčkem jsme se sešly za dveřmi její cely a spustily znělku z večerníčku Pat a Mat s kytarovým doprovodem. Text začínal slovy: „Vstávej, semínko, holala!” a končil výhrůžkou: „Nepokoušej se dále spát, jinak tu budeme pořád hrát, dokud se neodhodláš vstát!”

Oslava vyvrcholila večeří, při které tři sestry zahrály scénku o tom, jak velká smrtka zaučuje malou. Obě byly oblečené v černých kalhotách a černém svetru, obličej měly natřený na bílo a černé kruhy pod očima. Velká smrtka – nejmenší ze všech sester, držela v ruce kosu, malá smrtka – nejvyšší sestra – měla v ruce srp. Už jenom pohled na sestry, které jsem dosud vídala jedině v hábitu, byl neodolatelný.

Sestra Benedicta

Povolání do kláštera si nikdo nemůže dát sám. Je to Bůh, kdo každého z nás zná a volá na tu cestu, která je pro něj nejlepší. A život v klášteře určitě není jednoduchý. Znamená dát se zcela k dispozici Bohu a druhým lidem, neustále být připraven ke službě, vždy znovu se přizpůsobovat potřebám ostatních. Všechny ty nároky okamžiku se ale dají číst jako otázka, jestli to se svou láskou myslím vážně. Tak se stávají cestou k vnitřní svobodě, opravdové lásce a k radosti, která se neztrácí ani v nesnázích.

Sestra Marie Benedicta Lišková (41) duchovně doprovází mladé sestry v prvních letech po vstupu do kláštera.
Marie Večeřová (21) vstoupila do kláštera v říjnu a je úplně na začátku svého řeholního života.

 

Můj den v klášteře

„Nikdy předtím bych nevěřila, že budu trávit své dny v mezinárodním konventu pro sestry. Skutečně, byla jsem léta přesvědčená, že mé poslání řádové sestry se bude krýt s profesí zdravotní sestry, se vším pěkným i těžkým, co k tomu přirozeně patří. Náš Bůh je však Bohem překvapení, který po nás chce často věci, ke kterým bychom se sami nikdy neodhodlali.
A tak jsem se ocitla v Římě, kde studuji teď už v posledním, pátém ročníku klinické psychologie na univerzitě LUMSA (Libera Università Maria Ss. Assunta),” říká sestra Veritas, boromejka.

Jak vypadá můj den?

Vstávám kolem 5.00, především proto, abych zastihla východ slunce na terase, kde trávím první okamžiky dne. Potřebuji viditelnou krásu přírody, která ke mně mluví o neviditelných skutečnostech.
Pak od 5.40 do 6.40 následuje ranní meditace v kapli, po ní společná modlitba a mše svatá.
Po snídani většinou odcházím na přednášky. Vracím se kolem 13.30,, kdy je oběd, pak se modlím a čtu Bibli.

Odpoledne jsou různá, několikrát týdně mám klinickou praxi na oddělení dětské neuropsychiatrie, jindy studuji buď doma nebo v knihovně. Samozřejmě mám i volné dny, protože člověk není stroj, který je schopen jen pracovat nebo studovat. Tehdy mám čas na to, co mě zajímá už od mládí – kreslení a dějiny umění a antiky.

V 18.00 jsou nešpory – večerní modlitba církve, následuje večeře. Společné jídlo patří mezi důležité věci v našem životě, tady se často rozvinou vzrušené diskuze o denních i historických událostech jednotlivých kontinentů a taky se velmi zřetelně vidí naše vzájemné rozdíly. I když život v mezinárodní komunitě sester klade na každého velké nároky, přesto je možný a plný neopakovatelného humoru a svazků přátelství.
Až časem jsem dala za pravdu našim starším sestrám, které jako misionářky žily a pracovaly v mnoha zemích. Ony nám často opakují, že křesťanství od nepaměti spojovalo lidi velmi odlišného původu a názorů. Navíc vidím, že církev je skutečně všeobecná a řeholníci v ní nejsou žádnou vybranou skupinou, ale mají být jenom jejím modelovým vzorem. Proto všechny máme stejná práva, důsledně se dbá na odkládání předsudků a všichni jsou vázáni zákonem práce. To u nás konkrétně znamená služby v kuchyni, mytí nádobí, servírování v jídelně, úklid, praní a žehlení, práce na zahradě a při zpracování ovoce. Každá společná práce spoluvytváří bratrské a sesterské společenství lidí tak rozdílného věku, původu a mentalit. Náš styl života mi dal velkou naději a důvěru v lidi i v budoucnost křesťanství.

Po večeři je rekreace asi do 20.00, při ní je někdy zkouška zpěvu, hrají se hry, někdy se sleduje film nebo se jen dál diskutuje, zkrátka každý může dělat to, co považuje za svůj relax.
Ve 20.00 se sledují zprávy v televizi a asi do 21.00 se celý dům propadne do posvátného ticha a přítmí nočního osvětlení. Já většinou ještě studuji a pak jdu naposledy na terasu.
Modlím se tady kompetář – poslední část denní modlitby církve – a často ještě růženec, když pozoruji noční oblohu plnou hvězd.

Sr. Veritas Marie Holíková, SCB

(časopis IN!dívčí svět )

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.

 

Autor fotografie:  


Sdílet na:

 
 

E-shop
navštivte náš e-shop

 

Vydavatelství IN s.r.o.
Horní náměstí 12, 466 01 Jablonec nad Nisou

objednávky:
tel.: 480 023 408-9, 775 598 604
mail: objednavky@in.cz

redakce:
Purkyňova 5, 772 00 Olomouc

tel.: 775 598 603
mail: redakce@in.cz