© redakce (29.04.2013 10:26)
Ahoj Katko, někdy nám nezbývá, než to, co si v životě neseme, jenom trpělivě nést. Samozřejmě, že když se ti někdo posmívá, nemusíš jenom sedět a trápit se tím, ale třeba řekni, co cítíš - že tě to bolí, že je ti nepříjemné, když se ti posmívají... Neboj se o svých pocitech mluvit. Někdy si lidé ani neuvědomí, co svým jednáním způsobí. Nečekej zázraky, lidé se nezmění proto, že jim něco řekneš, ale třeba se alespoň trochu zastydí. Jak sama píšeš, další možností je se za ty lidi vždycky v duchu modlit. Nikdy nevíš, jak si modlitbu Bůh použije, kdy a jak srdce člověka promění. Myslíme na tebe a vyprošujeme hodně trpělivosti. P.

© reakce z redakce (29.04.2013 07:30)
rádo se stalo:)...M.

© reakce z redakce (29.04.2013 07:27)
Ahoj, máš ho v poště:). M.

© redakce (26.04.2013 17:12)
Ahoj Amy, pošli svoji mailovou adresu na redakce@in.cz nebo přímo sem do vzkazů. Nejpozději v pondělí ti kontakt na eL pošleme. Hezký víkend! ;-) P.

© redakce (26.04.2013 08:02)
Ahoj Luci, to, že posíláš z jedné emailové adresy odpovědi třeba na 3, 4 soutěže, je samozřejmě podle pravidel (nezáleží přitom na tom, zda odpovídáš na každou otázku zvlášť nebo na všechny 3, 4 dohromady) a do slosování jsi zařazena. Podmínkou je, abys na každou otázku odpovídala pouze jednou, aby měli všichni stejnou šanci vyhrát. A to ty děláš, takže nemusíš mít strach, že bychom tě do slosování nezařadily. Děkujeme za přání krásného víkendu a přejeme i tobě hezké jarní dny! ;-) P.

© redakce (26.04.2013 07:57)
Májo, děkujeme za povzbuzující vzkaz! Radujeme se s tebou a gratulujeme ti k přijetí na školu! A samozřejmě i všem ostatním holkám. Těm z vás, které přijímačky teprve čekají, držíme palce! ;-) P.

© redakce (25.04.2013 08:37)
Ahoj Řechtačko, přesně na tuto otázku (ohledně holení intimních partií) odpovídala před nedávnem paní doktorka - gynekoložka. Její odpověď vyjde už teď v květnovém čísle. Pokud nejsi předplatitelka našeho časopisu, pošli nám do redakce svoji mailovou adresu a odpověď v zestručněné podobě ti rádi zašleme. Zdravíme z redakce a přejeme pokojný den. P.

© redakce (25.04.2013 08:34)
Ahoj, masturbace (nebo také sebeuspokojování) je záměrné drážnění vlastních pohlavních orgánů za účelem vyvolání pohlavního vzrušení. Na masturbaci se člověk často stává závislým a špatně se tohoto návyku zbavuje. Takže můžeš být jedině ráda, že nevíš, co to je. Měj hezký den! ;-) P.

© redakce (24.04.2013 07:40)
Ahoj Sáro, nemusíš mít obavy. Pokud odpovídáš z jedné mailové adresy na různé soutěže, je to v pořádku. Přejeme hodně štěstí při dalším soutěžení! ;-) P.

© redakce (24.04.2013 14:39)
Milá Adriano, tvůj dotaz jsme přeposlali psycholožce PhDr. Aleně Uváčikové. Tady je její odpověď: Samotné znásilnění je těžkou psychotraumatickou zkušeností, která může negativně ovlivnit celý další život znásilněné ženy. Velmi často přichází k rozvoji tzv. psychotraumatické poruchy, která vyžaduje i psychiatrické léčení za pomoci medikace, dlouhodobou, několika letou psychoterapii. Takovýto zážitek poškozuje další sexuální život oběti a to od pocitů bolesti při sexuálním styku, až po samotné odmítnutí sexu, byť s milovaným člověkem. Pokud navíc přijde u znásilnění k početí dítěte, je téměř vždy u ženy dítě odmítáno.Traumatický zážitek ze samotného znásilnění se tímto ještě umocňuje. Jsem přesvědčena,že gynekolog z důvodu své křesťanské orientace má všechny vědomosti o psychických traumatech a možných následujících zdravotních a psychosomatických obtížích a že pokud by i on sám odmítl podat na přání své klientky tzv. potratovou tabletku, tak je jeho povinností doporučit další své kolegy/kolegyně, které by mohly při stejné profesní erudici mít na problém jiný názor. reakce z redakce: Je to jedna z nejtěžších etických a morálních složitých otázek, která vůbec existuje. Nedá se odpovědět obecně. Je to spíš otázka svědomí, každý člověk je jiný, musí se nakonec rozhodnout sám, individuálně, není na to vzoreček.

© redakce (24.04.2013 11:36)
Ahoj Káťo, také jsem se o Titanik a všechno s ním spojené kdysi hodně zajímala. Odpověď na to, proč se stalo takové neštěstí, je podobná, jako odpověď na otázku, proč umírají mladí lidé, proč jsou na světě války a utrpení, proč jsou lidé pronáslednování apod. Odpověď zní: Mnoho utrpení ve světě je důsledkem toho, že lidé neberou Boha vážně a slouží svému egoismu, v případě Titaniku i své pýše. A proč zemřely stovky (nevinných) lidí? Na to je jediná odpověď víry: Nejnevinnější byl sám Ježíš a ten smrt na kříži, bolest a utrpení přijal dobrovolně z lásky, aby dal všemu lidskému utrpení smysl. Navíc my křesťané věříme, že smrtí lidský život nekončí, ale začíná se nová etapa - věčnost. Takže se možná tito lidé v den potopení Titaniku "narodili" pro Boží království. Tajemství lidského života zde na zemi a smrti nás přesahuje. Také utrpení je pro lidi temné a tajemné, ale ve víře v Ježíše nalézáme odpověď. Snad jsme ti alespoň trochu pomohli vyrovnat se s touto otázkou. Hezký den! ;-) P.

© redakce (24.04.2013 11:00)
Ahoj Petro, dnes se často setkáváme s názorem, že masturbace je "normální" a dokonce "zdravá". Je přece "normální" být sexuálně vzrušený (nebo ne)? Je "normální" uvolnit sexuální napětí (nebo ne)? Nenechám ho v sobě přece hromadit...! Je v tom jistá logika. S takovým přístupem ke světu je ve skutečnosti naprosto nemožné pochopit, proč je masturbace špatná. K tomu, abychom porozuměli nejen problému masturbace, ale i pravdě o sexualitě a následně pravému smyslu lásky a života, musíme kompletně změnit způsob našeho uvažování. Svět, ve kterém žijeme, je uzavřený sám do sebe. Všichni tak trochu připomínáme lidi, kteří si nevidí dál než na vlastní pupek. Také masturbace je zaměřená jenom na člověka a jeho vlastní zájmy, je to v podstatě sobecká rozkoš, která ho odděluje od druhých. Často se jedná o návyk, který nás uvězňuje v nás samých. Masturbace možná neublíží tělesnému zdraví, ale ubližuje našemu zdraví psychickému. Jak? Masturbace symbolizuje sebelítost, strach opustit sám sebe pro druhého a naprostou sterilitu odloučení. Sex má být znamením svobodné, úplné, věrné a plodné lásky. Je masturbace něčím jiným než sebestřednou a sebeuspokojující sexuální slabostí? Takové jednání výmluvně vypovídá o tom, jak člověk chápe svou sexualitu a následně i celou svou osobu. Zpravidla pak člověk, který má problémy s masturbací, prožívá úzkost ve vztahu k sobě a druhým, vnitřní frustraci a neochotu nebo neschopnost darovat se upřímně druhému. Fantazie, které mastuirbaci často doprovázejí jsou známkou nespokojenosti s realitou a útěkem před ní. Pravá radost a uspokojení, které hledáme, nespočívá v sebeuspokojení. Je to uspokojení, které pramení z toho, když obětujeme všechno, abychom podstoupili riziko lásky... (více (nejen na toto téma) např. v knize: Christopher West: Dobrá zpráva o sexu a manželství. Paulínky, 2010). P.

© redakce (24.04.2013 09:55)
Ahoj Elizabeth, možná už je pozdě, ale zkusím aspoň jeden návrh - co třeba mu rychle uplést náramek přátelství? Třeba úlně jednoduchý, ze dvou barev. Ten je hotový za hodinu. Pokud opravdu nestíháš, máme pro tebe ještě návod na výrobu náramku z tkaniček ( http://wolfweb.blog.cz/1210/navod-n a-tkz-survival-nara
mek
) Kluci je většinou nosí rádi. A nebo nějaký vtipný přívěšek na klíče, záložku do knihy nebo do učebnice. Hezký dárek je také fotka, na kterou (na její druhou stranu) něco hezkého napíšeš (myšlenku, text oblíbené písničky...) ;-) Úplně stačí i maličkost, třeba hezký kamínek. Na hodnotě dárku nezáleží, důležitý je úmysl, s jakým ho dáváš. A pokud nic nestihneš, aspoň se na něho hezky usměj, když se dlouho neuvidíte. Určitě ho to potěší. P.

© redakce (23.04.2013 07:24)
Ahoj Hanii, ani nevíš, jakou jsi nám udělala radost! ;-) Nejenom touto pochvalou, ale už tím, že ses na setkání vypravila! Velká pochvala patří i vám - zúčastněným holkám - za nasazení, s jakým jste šly do jednotlivých workshopů i za lipdub ;-) Byly jste skvělé! Také se těšíme na viděnou příští rok :) P.

© P. Jan Balík (25.04.2013 08:08)
Milá Zmatenko, rád bych Ti odpověděl co nejpodrobněji, ale nejde to na pár řádcích. Odkazuji Tě proto na knížku „Máš na víc“, kterou jsem napsal pro mladé a dostaneš ji u Paulínek nebo na různých DCM. Rád Ti ji pošlu klidně sám a mohu Ti také emailem zaslat pojednání o zpovědi, které jsem vydal v jiné knížce, ale ta již není k dostání. (V případě zájmu napiš na janbalik@gmail.com). táš se zcela správně: jak se zpovídat. Je třeba se to učit. Pokud máš pouze lehké hříchy (jakékoliv množství), můžeš ke svatému přijímání bez obav jít. Hříchů všeobecně litujeme na začátku mše svaté. Pochopitelně, je moudré s těmi lehkými chodit pravidelně měsíčně ke zpovědi. A teď více o zpovědi: Zpytování svědomí je modlitba – setkání s Kristem. Není to starostlivé psychologické zkoumání ani „hrabání se v hnoji svých hříchů“. Jde o konfrontaci postojů a činů se zákonem Božím a se zásadami evangelia předkládanými v církvi samotným Ježíšem. V neposlední řadě se jedná o srovnávání s příkladem Ježíšova života. Správné zpytování obsahuje i pozornost k tomu, jak se Bůh během dne projevoval v mém životě. Tak poznáváme směřování vůle Boží a také si uvědomujeme, jak Boží milost uschopňuje a posiluje naši vůli. Ptáme se: Kam směřuji? Co je mým cílem? Čemu dávám v praxi přednost? O co se snažím? Jsem věrný svým předsevzetím? Jaké city a myšlenky mě ovládají? Zvlášť na začátku duchovního rozvoje může posloužit zpovědní zrcadlo. Nejčastěji ho budeme využívat při přípravě ke svátostí smíření. Máme totiž sklon některé oblasti života opomíjet. Seznam hříchů si jednoduše předčítáme a zastavíme se pouze u toho, co nás zaujme. Někdy bude výhodné, když si sepíšeme své vlastní, v němž zohledníme nejrůznější osobní slabosti a úskalí. Boží láska se projevuje milosrdenstvím. To je krásné a nádherné. Jsme slabí lidé, ale Bůh nás neodsuzuje, ale odpouští nám. Čti nádherné stránky evangelia: o cizoložné ženě (Jan 8,3-11), o Zacheovi (Lk 19,1-10), o marnotratném synu (Lk 15,11-32). Ježíš neváhá zvolat: „Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mt 9,13). Nyní je třeba objasnit rozdíl v hodnocení lehkého (všedního) a těžkého (smrtelného) hříchu. Jde o dělení zásadního významu, protože podle něho se např. rozhodujeme, zda přistoupíme k eucharistii. Kdo spáchal těžký hřích, ten nesmí přijímat Krista v eucharistii (srov. 1 Kor 11,27nn). Kdo má život zatížen pouze lehkým hříchem, ten k svatému přijímání může přistoupit bez obav. Těžký hřích je zásadní obrácení se proti Bohu, sobě a druhým, protože se jedná o vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona – a teď přijde to hlavní – ve vážné věci. Lehký hřích je hřích, který není spáchán ve vážné věci (malá krádež) nebo když je u těžkého provinění snížena dobrovolnost či vědomost rozhodnutí. Proto se může stát, že se někdo sice závažně proviní, ale nedopouští se těžkého hříchu: buď proto, že má nezaviněnou nevědomost, nebo sníženou dobrovolnost (např. jedná z velkého strachu či pod vlivem léků nebo na základě velké vášně). Často se setkáváme se sníženou dobrovolností u hříchů proti 6. přikázání. Těžký hřích je nejtragičtější událost v životě člověka, protože „není-li napraven lítostí a Božím odpuštěním, způsobí vyloučení z Kristova království a věčnou smrt v pekle“ (KKC 1861). „Každá špatnost je hřích, ale ne každý hřích vede až k smrti“ (1 Jan 5,17). Poznamenejme, že se může stát, že nějaký hřích je jedincem emotivně prožíván jako závažný a velký. Pokud se ale nejedná o objektivně závažnou věc, není to těžký hřích. Zde vidíme, jak je naše citovost nedobrým ukazatelem a jak může mravní hodnocení komplikovat. Podle čeho poznáme závažnou věc? Především ji můžeme vyčíst z Písma svatého. Svatý Pavel uvádí několik seznamů skutků, které tomu, kdo se jich dopustil, brání vejít do království Božího (1 Kor 6,9n, Řím 1,26nn, Gal 5, 19nn, 1 Tim 1,10). V Bibli nalezneme i hříchy, o kterých se říká, že volají k Bohu o pomstu (např. nespravedlnost vůči zaměstnanci, vražda, sodomie, nářek cizince, vdovy a sirotka; viz KKC 1867). Boží slovo je živé v církvi, která nám ho díky daru Ducha svatého neustále aktualizuje a pomáhá mu rozumět. Církev stojí ve službě člověku a jeho pravé svobody. V současnosti jsme svědky zpochybňování hříchu na základě mnoha mylných etických a psychologických názorů, proto je více než kdy jindy důležité naslouchat autentickým slovům církve. Jedním z omylů naší postmoderní doby je pohled na svobodu a svědomí. Tvrdívá se, že svědomí je závislé pouze na soukromém hodnocení jednotlivce a svoboda je možnost konat cokoliv. Tak to ale není. Svoboda je Boží dar a schopnost člověka rozhodnout se ve shodě s pravdou (kterou ukazuje dobře formované svědomí) a volit skutečné dobro. Kdo volí objektivní zlo, jedná špatně. Je tedy nutné učit se dopředu hodnotit skutek, který se chystáme udělat. Těžkého hříchu se dopouští tedy ten, kdo volí objektivní zlo. Proto můžeme objektivně říci, co patří mezi činy, které jsou vnitřně těžce hříšné. Uvádět v této věci jakékoli seznamy je vždy neúplné. Pro názornost uveďme alespoň ty, které se nás mohou týkat: spoléhání se na magii, věštění, spiritismus, kartářství; zaviněná absence na nedělní mši (z lenosti či pohrdání); zabití nevinného – potrat, eutanázie, ničení lidských zárodků; zavinění rozvodu; šesté přikázání – předmanželský sex, cizoložství, umělé oplodnění, homosexuální jednání, sterilizace bez vážných zdravotních důvodů, antikoncepce, masturbace, pornografie; velká krádež a velká pomluva, pokud oběť těžce poškodí; dále mnoho nespravedlností ve světě, jako vykořisťování chudých, nespravedlivě malá mzda, utiskování vdov a sirotků. Nevyjmenovali jsme všechny, ale pro představu jsme se pokusili alespoň o jakýsi konkrétní obraz. Vidíme, že těžkým hříchem zdaleka není každý čin. Těžký hřích člověku vážně ubližuje, umenšuje jeho životní štěstí a přerušuje jeho spojení s Bohem. Hovoříme o duchovní smrti. Navrátit život může jen Vykupitel člověka, který nás svou obětí vysvobodil z otroctví hříchu. Jen On je schopen znovu vlít člověku život a uvést ho na dobrou cestu. Pán Ježíš je opravdu největší přítel člověka.

© redakce (24.04.2013 11:16)
Ahoj Markýsku, děkujeme za otázku. Je dobré, že se chceš postupně osamostatnit od rodičů, to k životu patří. Už tím, že jsi přešla na novou školu, která ti nabízí větší možnosti seberealizace než střední škola, tvoje postupné osamostatňování začalo, i když sis to možná ještě neuvědomila. Jednou z možností je poohlédnout se po nějaké brigádě a postupně se začít osamostatňovat po finanční stránce. Pokud dojíždíš do školy z větší dálky a bydlíš na VŠ kolejích, může osamostatňování proběhnout i tak, že si třeba v příštím roce najdeš privát (sama nebo s kamarádkama). Určitě víš, že existuje i další možnost "osamostatnění se". Společné bydlení s tvým přítelem. Než ale začnete tuto možnost zvažovat, zamyslete se nad následující skutečností: Život tzv. "na hromádce" je dneska věc celkem obvyklá, dokonce ani křesťanská mládež v tom třeba nevidí problém. Ale problém to je. Někdy mladým lidem nedochází, jaké další problémy otevírá tento životní styl. Když dva spolu jsou tři roky v jedné domácnosti, asi nežijí jako bratr a sestra. Spí spolu. Jak se postaví k tomu, že nechtějí mít děti? Nabaluje se další problém – antikoncepce. Antikoncepce je také v příkrém rozporu proti tomu Božímu plánu lásky. Potom se třeba stane, že přijde těhotenství. Co dělat s tím dítětem? Buď bude svobodná maminka (Bohu díky za tuhle variantu) nebo jsou zkratovitá řešení, kdy se přistoupí k tomu nejhoršímu, k potratu... To jsou možná rizika. Ale existují i sociologické výzkumy, které ukazují, že lidé, kteří na společné soužití počkají až do svatby, do chvíle, kdy si jasně řeknou „chceme se spolu vzít a chceme pro to něco dělat“ mají mnohem menší riziko rozvodu než ti, kteří se spolu rozhodli žít už předtím, než si otázku manželství a svatby vůbec vyjasnili. I proto by bylo dobré případné společné bydlení s tvým přítelem předem zvážit. Osamostatnění nerovná se společnému bydlení s tvým klukem. Pořád budete oba závislí na rodičích. Osamostatnění přichází s věkem, postupně. Je kombinací hodně faktorů (vzdělání, finanční stránka, četnost dojíždění domů apod.) Pokud budeš bydlet zvlášť, o nic se neochudíte a váš vztah se nestane stereotypním. Mám to potvrzené vlastní zkušeností i od řady párů, které znám. Přeju vám oběma, aby se vám dařilo se postupně se osamostatňovat a dozrávat v krásné dospělé osobnosti. P.

© redakce (22.04.2013 08:30)
Ahoj Veru, na tuto otázku bohužel neznáme odpověď a neradi bychom šířili nesprávné informace. Zkus napsat stejný dotaz přímo do TV Noe na email info@tvnoe.cz, tam budou určitě vědět víc. Měj se moc hezky! P.

© redakce (22.04.2013 08:26)
Ahoj Lilian, otázka se neztratila, neboj. Jenom jsme teď v redakci připravovaly setkání čtenéřek, takže jsme na odpovídání na dotazy neměly tolik času. Ale ráda na tvoji otázku odpovím. Z vlastní zkušenosti vím, že v období dospívání člověk objevuje nové, do té doby nepoznané věci. Nikoho bych proto neodsuzovala za to, že začne chodit s klukem v mladém věku a "vrhnou se" hned na "francouzáky". Mladý člověk totiž většinou vůbec neví, co takový polibek udělá s jeho tělem, teprve začíná svoji tělesnost (sexualitu) objevovat. Jiná otázka je, zda vůbec začínat s někým chodit ve 14-ti letech. V dnešní době se nám mládí trošku natahuje. Začíná být běžné, že se studuje vysoká škola, která trvá čtyři, pět, někdy i šest let. Když spolu dva začnou chodit před maturitou a chtějí to táhnout, že se vezmou, tak je proti lidské přirozenosti vydržet ve všem, co vidíme jako ideál (třeba v tom, že začneme s intimním životem až po svatbě). První vztah většinou (zvlášt v dnešní době) nebývá vztahem posledním. Člověk se při něm hodně učí. Troufnu si říct, že spíš než toho druhého poznává při prvním vztahu často sám sebe. Často pak takové vztahy končí bolestnými rozchody, ale i to k životu patří. Důležité je, aby si z toho holka/kluk odnesli do života nějaké poučení. Já jsem si po prvním takovém rozpadlém vztahu uvědomila, že jsme se s klukem sice pořád líbali, ale neměli jsme si vůbec co říct. Že bez komunikace to nefungovalo. Je zvláštní, že i tohle moje "zranění" Bůh dokázal krásně použít. Po nějaké době jsem našla kluka, který byl také pošramocený z předchozích vztahů, kdy zašli se svou holkou v oblasti sexuality poměrně daleko a vztah nevydržel. A jasně jsme si hned na začátku chození řekli: "Začneme s tělesným kontaktem pomalu, není kam spěchta. A žádné "francouzáky"". Věděli jsme už oba, k čemu to vedlo. Znali jsme už svoje těla docela dobře a věděli, že je lepší pokušení předcházet než si s ním zahrávat. Výsledek? Po letech spolu se máme rádi čím dál tím víc. Nijak nás to neochudilo, i když to někdy nebylo jednoduché, naopak! (Hlavně kluk v tomhle musí mít jasno, protože je to pro něj mnohem těžší). Namísto dlouhého líbání, kdy člověk bojuje sám se sebou a pořád v sobě řeší, jestli "tohle ještě může" a "tohle už ne" a "co když jsme zašli moc daleko", máme teď čas na vzájemné poznávání nejen po tělesné stránce, ale také po duševní. A to je pro vztah hodně důležité. Poznávat se rovnoměrně ve všech oblastech - tělesné, duševní a duchovní (třeba společná modlitba apod.). Usilovat o štěstí toho druhého. I při líbání si občas položit otázku, jestli se s ním líbám jenom kvůli sobě, protože z toho mám JÁ dobré pocity nebo proto, že mu tím vyjadřuju, jak moc JEJ mám ráda a chci, aby byl šťastný. Tímpádem je i stanovení pomyslných "hranic" jednodušší. Člověk se už neptá "Kam ještě můžeme zajít?", ale místo toho si řekne: "Protože ho mám ráda, nebudu ho zbytečně provokovat, dráždit." Chce to nebát se o svých pocitech před tím druhým otevřeně mluvit. Ale také to předpokládá určité zkušenosti, které člověk čerpá většinou v mladším věku. Takže - jaký je náš názor na líbání takhle mladého páru? Samozřejmě je můžeš napomenout, pokud někoho pohoršují na veřejnosti, ale líbání jim stejně nezakážeš. Je dobré se za ně modlit, protože není samozřejmé, že se z této zkušenosti do budoucna poučí. Pokud jsou to tvoji kamarádi, zkus je zapojit do různých akcí, aby měli možnost poznat se i ve větším společenství lidí a nezůstávali závislí jenom sami na sobě. To, jestli jejich vztah vydrží do budoucna, nevíme. A také nevíme, co všechno nás jednou posílí a co nás naopak zlomí. Někdy i to, co nás zlomilo, se pro nás později stane posilou. Špatná zkušenost je také zkušenost. Myslíme na tebe, tvého kluka i na ten pár, o kterém píšeš. Abyste dokázali vnímat krásu jeden druhého, vzájemně se obohacovali a nebáli se spolu mluvit i o svých zraněních, ať jsou jakákoli. Hezký den! P.

© redakce (22.04.2013 08:55)
Ahoj Dello, pro uklidnění: Stres a napětí k důležitým zkouškám patří, dokonce mírná hladina stresu způsobuje, že nám to rychleji myslí. ;-) Je ale jasné, že čeho je moc, toho je příliš a je potřeba se snažit strach a stres trochu potlačit. Jak na to? Důležitá je dobrá příprava na zkoušku. To je víc než polovina úspěchu a pokud ses poctivě učila, není proč zbytečně zmatkovat. Ráno v den zkoušky začni modlitbou, třeba si najdi v Bibli nějaký žalm, tam jsou moc hezké myšlenky pro krizové situace ;-) Nebo řekni jenom vlastními slovy něco ve smyslu: "Pane, vidíš, jaký mám strach, prosím, pomoz mi ho překonat." Pokus se nasnídat, rozhodně není příjemné, když tě při zkoušce ruší tvůj kručící žaludek :) nebo máš žízeň a nemůžeš se kvůli tomu soustředit na to, co píšeš. Opakuj si, že jste všichni na stejné lodi a nejsi sama, kdo se bojí. I když se třeba ostatní budou tvářit suverénně, určitě jim není jedno, jak zkoušky dopadnou. Když dostaneš zadání do ruky, snaž se najít takovou otázku, u které víš jistě odpověď. U té začni. To znamená, že se nemusíš sesypat z toho, když hned nevíš odpověď na první, druhou nebo další otázku. Přeskoč je, nic se neděje. Později se k nim vrátíš. Byla by škoda zaseknout se na nějaké složitější otázce a kvůli chybějícímu času neodpovědět na to, co opravdu víš. Správné rozvržení času je u zkoušek důležité. Když na něco odpovíš správně hned na začátku, povzbudí tě to. Potom se už s klidnější hlavou můžeš "vrhnout" na složitější otázky. Stresu se nezbavíš úplně, ale tohle jsou záchytné body, které ti pomůžou se uklidnit a koncentrovat. Držíme pěsti a myslíme v modlitbě! Budeme rády, když nám napíšeš, jak zkoušky dopadly! ;-) P.