Představte si, že sedíte v kavárně v obchodním centru, nedaleko jezdících schodů, na kterých se spěchající lidé na chviličku zastaví a pomalu se vezou o patro níž. U vedlejšího stolku projednávají dva manažeři jakési obchodní záležitosti a opodál sedí na kafíčku tři upravené dámy. A vy nad dobrým čajem v poklidu čekáte na Adama Mišíka. Přijde o osm minut později, což, jak během času zjistíte, je jeho jediná drobná chybička, bez které byste se ho snad museli začít bát.

Tohle je časopis IN!, pro který budeme dělat rozhovor. Proč se usmíváte?
Já ho znám. Chodil jsem na církevní školu k Voršilám.

Jak se Vám tam líbilo?
Je to normální škola, akorát, že jsme měli nějaké hodiny náboženství a s tím jsem se já osobně někdy pral. Myslím, že víra v Boha je osobní věc a nedá se naučit, o což se tam občas pokoušeli. Ale je pravda, že člověk by měl o náboženstvích něco vědět, protože když se pak s někým baví není za blbečka.

Dáváte teď spousty rozhovorů a kluci někdy neradi mluví. Jak jste na tom?
Člověk si zvykne, samozřejmě se s tím nejdřív pere, ale čím víc jich je, tím pohotověji se naučí odpovídat.

Už máte své „obvyklé“ otázky, které si neodpustí žádný novinář?
Většinou se lidi ptají na tátu a na to, jestli mi vadí, že mě porovnávají s Justinem Biebrem. Tak na to už jsem se naučil docela odpovídat.

Srovnávají mě s Biebrem a taky s tátou. U táty mi to vadí víc.

Takže Bieber?
Porovnání s Justinem mě nevadí, protože to je logické je nám přibližně stejně, děláme hudbu pro mladý a oba jsme hubení. Když se pak o mě zajímají víc, tak zjistí, že už to přirovnání není tak úplně výstižný.

… a táta?
Většinou z té otázky cítím, jestli náhodou nejsem protekční synek. Ale já jsem všechno dělal z vlastní iniciativy a táta tam fungoval jen jako otec, který mi občas poradil. My máme s tátou spíš takový kamarádský vztahy, takže poradit si nechám, záleží co si z toho pak vezmu.

Víte, že pro hodně lidí je Váš otec legenda?
Já jsem to tak dřív neviděl, ale teď vnímám, že táta měl na spoustu lidí ohromný vliv. Nedávno mi jeden můj známý, který je pokrývač, řekl, že kvůli tátovi začal číst poezii.
To je přeci ohromný!

Vy jste vyrůstal v zajímavé rodině…
Kolem naší rodiny se točilo dost rockerů, takže jsem pochytal spoustu věcí, které mi do života budou dobře sloužit . Jsem mladej, takže doufám že to ještě nepokazím. Doufám!

Co sourozenci?
Mám dva, ale oba o hodně starší. Bráchovi je 39 a ségře 28 let. Bydlíme ve stejném domě,
ale každý má svůj byt, takže žijeme pořád spolu, ale vlastně zvlášť. Já si to doteď strašně užívám, protože jsou věci, o kterých se člověk s rodiči nechce bavit, ale moji starší sourozenci jsou mí rádci, kterým můžu říct prakticky cokoliv.

Je super, že mám starší sourozence, chodím si k nim pokecat i pro radu

A maminka?
Je překladatelka z francouzštiny a k hudbě mě vedla spíš ona než táta. Maminka mě sice nikdy k ničemu nenutila, ale přála si, abych byl muzikant, takže jsem hrál od pěti na kytaru.
Jenže mě pak nebavilo cvičit a v devíti mě popadl hysterák a řekl jsem, že už to nikdy nevezmu do ruky. A ve dvanácti jsem zase začal .

Dostal jste od rodičů nějaké užitečné rodičovské rady do života?
Ono je to spíš v jejich přístupu ke mně než v nějakých radách. Rodiče mě nikdy nic nezakazovali, jen mi řekli, co si o tom myslí, a já mám za to, že je to tak správně. Mám kamarády, jejichž rodiče na ně byli přísní už odmalička, a ti pak měli paradoxně větší problémy v pubertě než já. Já měl volnej režim a nikdy jsem neměl zapotřebí dělat nějaké hovadiny.

Jakou školu teď studujete?
Nastoupil jsem na konzervatoř na herectví a zpěv, ale oni nebyli moc rádi, že jsem dost točil, tak jsem teď tu školu na čas přerušil.

Co Vás na filmování baví?
Na filmování mě baví všechno. Miluju koukat se na filmy, baví mě sledovat, jak herec vytváří svou roli.

Hrál jste ve filmu podle skutečné události, Strach, kluka, který lhal, že ho přepadli Romové, vzbudil vlnu solidarity a dokonce začal dostávat finanční pomoc, než vyšla pravda najevo.
Co si o tom myslíte?
To je jednoduchý. Z malý lži se může vyklubat obrovskej problém a přitom takovýhle věci se dají řešit hned. Ten kluk to nedomyslel. Co mě vyděsilo, bylo, když jsem ho viděl na videu, jak si jde na jeviště pro 150 tisíc od Michala Davida, to jsem k němu ztratil veškeré sympatie.

Lhát se nevyplácí. I z malé lži se může může vyklubat velký problém.

Chystáte film o bratrech Mašínech, kteří se v padesátých letech prostříleli na Západ.
Hraju přímo Mašína a právě teď máme bojový tréninky. A co se týká historie, to je další věc, o kterou by se měli mladý lidi zajímat a něco o ní vědět. Já cítím, že když už mám nějakou sílu ovlivňovat lidi, tak bych jim chtěl ukázat věci, o kterých by třeba nikdy nepřemýšleli.

Film bude patrně o hrdinství. Kdo je podle Vás hrdina?
Třeba Havel. Ale pak jsou pro mě hrdinové lidi, kteří se dokázali se svým životem nějak unikátně vypořádat. Například moje kamarádka, která vyrůstala v dětském domově, protože se jí rodiče zřekli, a my jsme si ji někdy brali domů na víkendy. Já vím, že dost těch dětí skončí špatně, ale ona ne. Studuje vysokou školu a vypořádala se s tím životem tak, jak by to dokázal málokdo. Ona je pro mě hrdinka!

Co je krásné na koncertování?
Atmosféra! Když vyjdete na pódium. Na podzim jsem hrál v O2 aréně před 16 tisíci diváků a abych neměl trému, musel jsem se soustředit na hudbu. Na jevišti vidíte tak maximálně deset metrů dopředu, kvůli reflektorům. O to je větší pecka, když se ozve ta ohromná odezva. To je někdy takový řev, že si zacpávám uši. Ale já jsem megaloman, mě ten ohromný prostor baví.

Ewa Farna nám kdysi říkala, že jak začala být známá, uspořádali na ni ve škole šikanu. Jak to vypadalo s Vámi?
Nojo, to je klasika. Tím si musel projít každý z nás. Já jsem si vytvořil vnitřní bariéru vůči takovým věcem. Mám své tři kamarády, které mám rád a vídáme se když mám čas a nemusím s nima nic řešit. Jinak si k sobě lidi moc nepouštím, ale zase se snažím být otevřený. Zažil jsem, že někdo se po takových zážitcích úplně uzavře, a to taky není dobře.

Mám jen pár opravdových přátel, ale nechci se uzavírat

A fanynky?
Ty jsou úplně v pohodě. Je prima že poslouchají moji muziku a posílají ji dál. Já jsem jim za to vděčný a když chtějí třeba fotku, tak jsem vždycky ochotný se vyfotit nebo podepsat.

A co dívky obecně. Jak je vnímáte?
Mě osloví, když není tuctová, protože každý z nás má v sobě něco originálního. Dokáže mě úplně zbourat, když vidím holku, která je chytrá a to jedinečný, co v sobě má, umí dát najevo a je znát, že to pěstuje.

Helena

Adam Mišík (nar. 7. května 1997) – zpěvák, herec, moderátor.

• Tři roky hrál v indierockové kapele The Colorblinds (festivaly např.: Rock for People, United Islands a vzpomínkový koncert pro Václava Havla v pražské Lucerně).
• Momentálně připravuje několik filmových a televizních projektů.
• V České televizi uvádí hudební pořad Dé pětka.
• Na jaro roku 2014 připravuje desku a velké koncertní turné.

(časopis INdívčí svět - únor 2014)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.