Matouš Venkrbec. Jméno, které mohl díky hokeji znát dost možná celý národ, znají dnes jen skalní fanoušci LHK Jestřábi Prostějov a kopa mladých věřících. Velký talent ledního hokeje pověsil ve 20 letech hokejku na hřebík, vrhl se do studia a začal aktivně budovat svůj vztah s Bohem. Po třech letech se na led vrátil s titulem, urovnanými hodnotami a velkým úsměvem na tváři. Dnes sedmadvacetiletý táta roční dcerušky Aničky ale rozhodně ničeho nelituje.

Pocházíte z hokejové rodiny, byl jste k hokeji odmalička veden, dařilo se vám, měl jste skvěle kariérně nakročeno, a přesto jste se rozhodl hokej opustit. Co Vás k tomu vedlo a co Vašemu rozhodnutí předcházelo?

Je to hodně dlouhý příběh. Celé to začalo zhruba kolem osmnácti, kdy jsem začínal vnímat, že mě hokej nenaplňuje tak, jak jsem očekával. Od malička jsem mu dával všechen svůj volný čas, veškerou energii a nějak jsem doufal, že mi to jednou hokej všechno vrátí. Postupem času mi ale začalo docházet, že v životě existují i oblasti, které mi hokej není schopen zaplnit, kde není schopen mě učinit šťastným. Ale to jsem začínal jen tak mlhavě tušit. Až když jsem začal chodit na přípravu k biřmování, což bylo o rok později, tedy v devatenácti, začínaly ve mně některé otázky a touhy vyvstávat konkrétněji. Do té doby jsem je na úkor hokeje potlačoval, říkal jsem si, že mi hokej stačí a nic jiného nepotřebuju, ale v přípravě na biřmování jsem poznal společenství mladých lidí, kteří žili víru, kladli si podobné otázky jako já – po smyslu života, po Bohu, po tom, kdo to Bůh je. V té roční přípravě, která byla pro můj následující duchovní život docela důležitá, jsem si uvědomoval, že moje touhy jsou vyšší, i když mi některé byly pořád skryté. Samotné biřmování pak pro mě bylo významným okamžikem, kdy, ačkoli jsem se tomu zpočátku bránil, jsem se rozhodl pro Boha – jinými slovy: řekl jsem mu ano. Cítil jsem, že právě to ano bylo to, co ve mně celý předcházející rok zrálo a že chci změnit svůj život. V den se to tak nějak zlomilo a víceméně od dalšího dne jsem začal přemýšlet už trochu jinak, začínalo ve mně zrát i rozhodnutí s hokejem. Ne ještě s ním skončit, ale spíš jsem ho začal vnímat jako něco, co mi překáží a co mě brzdí (protože mi čas věnovaný hokeji bral třeba možnost žít plně život ve studentské farnosti, kam mě to táhlo). Od biřmování pak uběhl ještě další jeden rok, kdy se to ve mně všechno pralo a lámalo, no a po roce váhání jsem se rozhodl. Podal jsem si zároveň přihlášku na prezenční studium na VŠ, kam jsem se dostal, a tím pádem už bylo jasné, že to musím rozseknout – buď, anebo. A rozhodl jsem se s hokejem skončit.

Litoval jste někdy toho, že jste odešel?

Je zajímavé, že mi někteří lidé tuhle lítost podsouvají. Slýchávám někdy: „Podívej, jak ti to jde, když ses teď vrátil. Kdybys tehdy nepřestal, kde jsi mohl být...“ ale to jsou většinou komentáře lidí, kteří vůbec nepochopili to, proč jsem skončil. Kdybych tehdy pokračoval, tak se do roka zblázním nebo bych byl postupem času úplně vyhořelý. Ale lidi, kteří vidí tu perspektivu hokejové kariéry a pro které je to to nejvíc, prostě nerozumí tomu, proč jsem odešel. Jako proč? Ono je něco víc než hokej? Já jsem zjistil, že je, a proto jsem skončil. Nikdy jsem toho nelitoval a nedovedu toho litovat i vzhledem k tomu, co jsem za ty tři roky, které jsem nehrál, prožil. Bylo to období konverze, zamilovanosti do Boha, toho společenství mladých věřících a kromě toho jsem poznal i svoji manželku, takže toho opravdu ani litovat nejde.

Bavíte se spoluhráči o víře? Mluvíte o tom, co Vám hokejová pauza přinesla?

Kluci věděli, proč jsem odešel, a po návratu se ke mně stavěli různě. Někteří s rezervou, stylem – co jsem to za blázna, někteří zase viděli, že jsem i docela normální, a jakmile jsem získal jejich důvěru a trochu jsme se v tom chlapském kolektivu poznali, nebáli se za mnou chodit a ptát se na věci, často dost osobní, ohledně víry. Hodně otázek bylo kolem čistoty (to je zajímalo snad nejvíc) a když zjistili, že jsme se s manželkou snažili vydržet žít v čistotě (pozn. red.: sexuální zdrženlivosti) až do svatby, někteří si začali myslet, že jsem šílenec, jiným se to naopak líbilo. Ale samozřejmě měli i jiné otázky.

Máte nějakou konkrétní vzpomínku na takovou „hokejovou evangelizaci“?

Zažil jsem toho spoustu zajímavého. Když jsme jezdili na zápasy někam ven, vozil jsem si s sebou Bibli, protože cesty byly dlouhé, a tak jsem ji alespoň občas otevřel a četl si z ní. Jednou za mnou seděl v autobuse spoluhráč, který se jmenoval David Šebek (říkalo se mu Šeba). A to byl zrovna takový čertík, který mě občas popichoval a trošku se mi smál (ale měli jsme se rádi :)). Nakukoval mi přes rameno a ptal se: „Co to tam čteš?“ a já povídám: „No, Bibli.“ On na to: „Podej mi to.“ Tak jsem mu ji podal, on ji vzal, že ji otevře a začne nahlas číst, a tím že mě v autobuse zesměšní. Otevřel, začal číst a četl: „Tehdy se objevil ten ničemník jménem Šeba.“ Přirozeně se zarazil, zavřel Bibli a vrátil mi ji zpátky. Já na to nic neříkal, až doma jsem si pak dohledával, že opravdu v knize královské existuje nějaká postava jménem Šeba. Já sice evangelizovat chtěl, ale Bůh si to tak nějak řídil podle sebe. On má takový skvělý smysl pro humor a tohle bylo úplně kouzelné. Já ani netušil, že taková postava v Písmu je a On si ho takto oslovil.

Máte dcerušku Aničku. Přál byste si k ní i kluka? Chtěl byste doma malého hokejistu?

Kluka bych určitě chtěl, to přiznávám. Nejdřív jsem to viděl tak, že bych ho do hokeje nedával, ale teď si dokážu těžko představit, že kdyby měl o to, co dělá táta, zájem, tak bych mu to odpíral. Ale chci mu nechat svobodu, nemám nějakou ambici, že bych se na něm realizoval. S manželkou máme sport oba rádi, takže k němu určitě povedeme i Aničku, ale tam bych měl představu spíš nějakého tančení, něčeho dívčího.

Počítáte s tím, že budete vést svoje děti i k víře?

Nedávno se mě ptal nějaký rodič, jestli budu nutit své děti chodit do kostela (protože jsem mluvil o tom, že mě naši taky trochu nutili). Zatím to až tak neřeším, ale samozřejmě chci svoje děti vést k víře nějak přirozeně. Sami s manželkou žijeme s Bohem, je to přirozená součást našeho života, takže do toho světa budeme zvát i naše děti a budeme věřit, že si osobní vztah k Bohu samy najdou.

V tomto roce jste obdržel titul Sympaťáka WSM ligy (druhé nejvyšší hokejové soutěže v ČR). Čemu přisuzujete svůj úspěch v anketě?

To vám můžu vysvětlit. Už před začátkem ankety bylo jasné, že šanci na vítězství mají jen ty kluby, kde je silná fanouškovská základna, to znamená veskrze tři možnosti – Havířov, Prostějov, Budějovice. V soutěži ale převážil prvek mých kamarádů, z nichž je právě spousta věřících a kteří si to vzali za takový cíl – burcovali, aby lidi hlasovali, rozesílali to po Facebooku a potom, když anketa vrcholila (hlasování končilo o půlnoci), tak čtyři lidi nespali a sháněli hlasy na poslední chvíli. A já potom opravdu vyhrál o pár hlasů, takže to bylo klíčové a řekl bych, že rozhodující zásluha není až tak moje jako jejich.

Je něco, co byste chtěl vzkázat čtenářům?

Mívám občas svědectví k mladým lidem a zdůrazňuji jim tam hlavně dvě věci: aby byli trpěliví a aby se nebáli být sami sebou.

Trpěliví proto, aby na nic nespěchali, ani ve vztazích, ani jinde. Já jsem svou manželku poznal, když mi bylo 22 let, byla to moje první láska, počkali jsme si na sebe a já rozhodně o nic nepřišel. I když to třeba v těch 15, 16, 17 letech bylo těžké, zpětně vnímám, že to bylo dobře, a jsem za to rád.

A aby se nebáli být sami sebou proto, že mně konkrétně byla víra často na obtíž. Když jsem hrával hokej (před odchodem), leckdo se mi posmíval a já s tím dost bojoval. Až teď, když jsem se k hokeji vrátil, zařadil ho na správné místo v životě a vybudoval si vůbec nějaký pevnější vztah s Bohem, získal jsem jistotu, sebevědomí, sebedůvěru a najednou jsem se nebál být sám sebou ve všech ohledech. A to je strašně osvobozující.

Za rozhovor děkuje a mnoho úspěchů v osobním i kariérním životě přeje Helča

(časopis IN!dívčí svět - říjen 2016)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.