Marie Havlenová-Saudková je dcerou fotografa Jana Saudka a jeho druhé manželky Marie. Má tři malé syny, sympatického manžela a za sebou život, který se většinou se štěstím mine. Po smrti maminky se Marie ztratila v samotě v puberťáckém vzdoru a drogách, které ji dovedly na tři a půl roku do vězení. A přesto…

Holkám, které nás čtou, je zhruba čtrnáct let. Jaká jste tehdy byla Vy?
Hroznej fracek! Člověk revoltuje proti všemu, aby se sám našel. Je to proces, který může trvat spoustu let, ale je potřeba, aby ho člověk prošel. Bohužel, když to prožíváte, tak nevíte, že v něm jste, a je to legrační, že tak důležitou dobu vlastně nepoznáte a musíte to nějak vydržet.

Co Vás bavilo?
Já jsem si hodně psala deníky. Jenže jsem se nikdy nenaučila psát text. To chce hodně číst, hledat styl, nechat si poradit od zkušených, a to jsem nedělala. Sveřepě jsem si psala ty deníky, které byly vyloženě výplodem chorého mozku. Přestože mě hrozně bavilo kreslit, tak jsem to z revolty proti rodičům nedělala. Oni jsou oba umělci a já ze vzdoru opustila všechny své záliby. Nejdřív to bylo na protest a potom, když už bych se k nim byla schopná vrátit, tak mi bránily drogy, kterým jsem už v těch čtrnácti propadala.

Zůstala jsem sama a bylo to zoufalý.

Jak to s Vámi a rodiči vlastně bylo?
Po smrti mojí mámy se za mnou přistěhoval tatínek, který se 5 let před tím odstěhoval. Měla jsem ho tehdy hodně ráda, a tak jsem usilovala o to, aby se mnou bydlel, ale poznala jsem, že on z toho není nějak úplně nadšenej. Nefungovalo to. Babička bydlela nad námi, takže když pak zase odešel, zdálo se, že nějaký dohled nade mnou bude. Jenže ani to nevyšlo. Zůstala jsem v patnácti vlastně sama a myslím, že i ta samota byla vlastně cesta k drogám.
V naší společnosti se s dětmi zachází hrozně dlouho jako s dětmi, ale někde už třeba ve dvanácti chápou tyhle lidi jako schopný se rozhodovat a jednat za sebe. Mě ta zodpovědnost byla dána hrozně rychle a já ještě ke všemu nechtěla jít správným směrem. Zůstala jsem sama a bylo to zoufalý. Já neměla jinou představu, co s tím udělat, než brát drogy nebo se zabít.

Dá se o životě na drogách říct něco pozitivního?
Nic! Snad jen že hraniční situace dělají člověka citlivějším. Třeba úmrtí někoho nebo postižení v rodině nás dělají citlivějšími a vnímavějšími, ale na životě na drogách nelze najít nic pozitivního. Chodím někdy do škol dělat besedy o drogách a často mám strach, abych to dětem nepodávala tak, že je všechno dobrý a že se to dá zvládnout, že vypadám celkem dobře, že mám rodinu, že jsem to nějak přestála. Mám strach o tom mluvit. Protože já vlastně neznám nikoho jiného, kdo by dopadl dobře. Pořád se s odstupem času dozvídám, kdo umřel… není nikdo, kdo by se zachránil. Vůbec nevím, proč zrovna já jsem měla to obrovský štěstí. Nemyslím si, že zrovna já bych byla nějak odvážnější nebo důležitější.

Byla jste už tehdy věřící?
Já jsem o Bohu přemýšlela už jako dítě, i když mi o něm nikdo neřekl. Tatínek je Žid, který byl na začátku války pokřtěný, čímž se jeho rodina vlastně zachránila. Moje babička byla taková rázná žena, katolička, ale její tradiční víra mi byla hodně vzdálená. Ale modlila se za mě! Ona i nevlastní sestra. Hodně! Já myslím, že tohle bylo vlastně to nejdůležitější, co mně pomohlo. Protože člověk sám se nemůže zachránit. Když na to zpětně myslím, tak cítím, že nejvíc mi pomohlo to, že se za mě někdo modlil a za mě prosil.

… já vlastně neznám nikoho jiného, kdo by dopadl dobře.

Jak se to vysvobození od drog seběhlo?
Když je člověk takhle dlouho na drogách jako já, od čtrnácti let každý den, tak se vzdálí sám sobě a životu a čemukoli pozitivnímu natolik, že cesta zpět trvá strašně dlouho. Říká se, že když člověk bere drogy třeba pět let, tak pak pět až šest let se z nich dostává a pak teprve může začít normálně fungovat. U mě to bylo přesně takhle.
Snažila jsem se s drogama přestat už dřív, ale vlastně mě pomohl až pobyt ve vězení. Tam se mi trochu pootevřely oči. Nebylo to tak, že bych vyšla ven a byla jiná. Byla jsem čistá, závislost mě nehonila, takže jsem se byla schopná soustředit i na jiné věci, ale že bych byla nějak obrácená, to ne. Pořád jsem ještě byla vedle.
Když mě zavřeli, bylo mi devatenáct let. Brzy po propuštění jsem potkala svého muže. Žili jsme spolu a nechtěli se zatím brát. Pak se mému muži stalo, že se obrátil. On není z věřící rodiny, ani se v tom prostředí nepohyboval. To bylo úplně nepochopitelné. Začali jsme víc mluvit o Bohu, o víře, číst Bibli, chodit do kostela, a to bylo nejdůležitější. Zapadli jsme do funkčního sboru.

A jak jste došla k Bohu Vy?
Pochopila jsem, že věci, které se mi děly, nebyly samy sebou a přicházely úplně zázračně. Jenže takhle to člověk může pojmenovat až zpětně. Své obrácení chápu jako završení cesty, která začala už v tom vězení.

Jak to ve vězení vlastně vypadá? Jak se Vám tam žilo?
Na jednom patře je tak 70–100 žen. Pokoje jsou pro 15–20 lidí. V ženských věznicích se nezamykají ani na noc. Nejhorší pro mě byla ta veliká koncentrace lidí. Z domova mi chodily rady: „Uč se anglicky, máš spoustu času.“ Jenže vězení je prostředí, ve kterém se nedá dělat nic normálního! Ani číst knížku! Pořád je tam ruch, pořád někdo mluví. Člověk žije ve stresu a s lidmi, se kterými by venku v životě nepřišel do styku. Jsou tam typy lidí, kvůli kterým byste v běžném životě přešli na druhý chodník.

Pochopila jsem, že věci, které se mi děly, nebyly samy sebou.

Jak vzpomínáte na ženy, se kterými jste ty roky prožila?
Je to zajímavý pohled do lidských duší. Protože poznáte, že i ti nejstrašnější jsou vlastně taky lidi, že mají v sobě často hodně dobrého. Potkáte lidi žijící ve světě zločinu, který je pro ně denním chlebem, ale třeba zrovna tihle mi mockrát pomohli. S kamarádkou jsme se v devatenácti dostaly do věznice s ostrahou, a to není žádná legrace. Tam chodí lidi, kteří už mají třeba třetí trest. Není tam nikdo, komu by bylo pod třicet let. Dostaly jsme se do prostředí, o kterém jsme nic nevěděly a dost jsme se bály. Poznala jsem ale, že ty ženský nebyly žádný zrůdy. Byly tam zlý a povahově špatný typy, ale i dobrý lidi. I v tom zlu, který prožívaly, si nesly v sobě něco dobrého a uměly pomoct někomu, o kom věděly, že to potřebuje. To se někdy nestane ani mezi slušnými lidmi na ulici.

Jak se s tím vším srovnat?
Strašně důležité je odpuštění. Mně spousta lidí říká: „Vždyť ten tvůj táta… jak on ti ublížil!“ Ale já ten pocit vůbec nemám. Jenže člověk musí dojít k tomu, že začne brát rodiče s odstupem nebo nadhledem. Pak teprve dospěje a může jim odpustit. Já se takhle začala dívat na babičku i tatínka a uvědomila jsem si, že i oni mě museli v určitou chvíli tolerovat a brát s nadhledem. Myslím, že to, co jsme museli v rodině vybojovat, není až tak odpuštění jako důvěra.
Když se vám holt vrátí dítě z vězení, kde bylo kvůli krádežím a drogám, tak mu můžete odpustit, ale vybudovat důvěru, to trvá roky.
Horší je to s tím odpuštěním sama sobě. Já se v tom pořád ještě plácám. Nemyslím si, že by mi lidé po těch letech ještě něco vyčítali, ale ta vina, kterou cítím já, je velká. Vrací se. Protože v tomhle ještě nejsem na konci cesty, tak o tom nedokážu říct víc.
Vidím, že některé věci člověk může odčinit a některé musí unést. Třeba to, že nějaká paní prodavačka musela zaplatit věci, které jsem u ní v krámě ukradla. Ráda bych ji našla a řekla, že mě to mrzí, ale to dost dobře po patnácti letech nejde. Někdy nevím, co bych měla ještě udělat. Modlím se za to, abych viděla nějakou cestu, jak to napravit, a nepropásla příležitost.
Vidím, že některé věci člověk může odčinit a některé musí unést.

Bojíte se o své kluky?
Bojím se o ně po tom, co jsem sama zažila. Ale myslím, že když je zdravé zázemí, tak se zvládne všechno, nebo se to nebezpečí zmenší. My s manželem jsme z rozvrácených rodin, tak se v tom rodičovství docela plácáme, ale snažíme se, abychom dali klukům pocit zázemí a bezpečí. Bůh nám v tom pomáhá.

Helena (časopis IN!dívčí svět - leden 2012)