Nejsem velký cestovatel. Vlastně by se dalo říct, že někam jedu jenom, když doopravdy musím. Tentokrát jsem musela do Německa. Sedmihodinová cesta do neznáma. Sama. Pomoc!

Sbalila jsem si svůj obří kufr a hromadu věcí, které bych teoreticky mohla potřebovat, kdyby náhodou došlo k různým neočekávaným událostem, a vyrazila. V den odjezdu bylo vedro, a protože jsem táhla svůj obří a těžký kufr, byla jsem zpocená ještě, než jsem došla na nádraží. Při nastupování do vlaku jsem zjistila, jsem to s váhou kufru trochu přehnala a neuzvednu ho do vlaku. Naštěstí gentlemani ještě nevymřeli a jeden mi můj kufr do vlaku hodil. Co s tím kufrem budu dělat při vystupování a při přestupu, to jsem opravdu netušila.

Vlak byl plný, takže se mi kufr nevešel do kupé a musela jsem ho nechat stát na chodbě. Asi za půl hodiny jsem zjistila, že když vlak jede do kopce, můj kufr začne jezdit po chodbičce. Rychlost, s jakou jsem vystřelila z kupé, všechny spolucestující vyděsila tak, že nadskočili. Kufr jsem ovšem chytila dřív, než někoho srazil a přejel. Byl fakt těžký, asi by to bolelo. Celý zbytek cesty jsem byla ve střehu, aby mi náhodou neujel kufr.

Dorazila jsem do Prahy, málem na mě spadl kufr a ještě jsem rychle běžela do lékárny, protože jsem cítila, že se mi v puse dělají afty a nechtělo se mi mojí lámavou němčinou vysvětlovat v Německu, co potřebuji za léky. Pak jsem běžela na vlak do Drážďan. Z posledních sil jsem vytáhla kufr do vlaku, nechala ho stát v chodbičce a usadila se. Cesta s holkami z Nizozemska, které projížděly Evropu křížem krážem, docela ubíhala, a já si říkala, že od teď už to všechno bude fajn.

Vystoupila jsem v Drážďanech a okamžitě jsem se ztratila na nádraží při hledání vlaku do Lipska, který měl jet během několik minut… Zajímalo mě, jestli se vůbec zvládnu vrátit domů.

redaktorka Martina

P.S.: Na fotce hlavní vlakové nádraží v Lipsku jako důkaz, že jsem dojela do cíle. :)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.