Původní příspěvek:
Ahojky Ivancemo,
dost dobře Ti rozumím. I já jsem před 9ti lety ucítila Boží volání k zasvěcenému životu, Jeho mocnou lásku, která byla i trochu žárlivá, když jsem udělala krok vedle nebo si chtěla v sebemenším jít po svém. Pak začaly denní mše svaté, časté zpovědi a častá svatá přijímání, milost se umocňovala. Jenomže čím víc Bůh dává, tím víc také žádá a já jsem nějak přestala být vytrvalá, byla tam sice velká zamilovanost, ale pokaždé chtěl Bůh slyšet jen moje ano. Několik let jsem takto vydržela být věrná, ale postupem jsem čím dál víc toužila po světě, po tom trošku si užívat, ne se stále zapírat. Asi jsme to \"přechodili\", protože nyní, po těch 9ti letech už to není co to bývalo, už nejsem tak horlivá, jak jsem bývala, zanedbávám zpověď atd., zkrátka to není ta prvopočáteční zamilovanost, ale je fakt, že se kolikrát Bůh ozve, a to i přesto, že jsem v hříchu a uslyším \"Nakonec stejně budeš moje\" nebo \"Nakonec to vyhraju já\" atd. Vím, ale že kdybych se rozhodla vdát, tak mi v tom bránit nebude. Ale já nechci :D Nevím, Ivancemo, kolik Ti je let, pokud Ti je pod 20, tak pros Boha o to, ať Ti pomůže vydržet. Nadchnout se je jedna věc, druhá věc je vytrvat. Pokud Ti je 20+, tak neváhej a běž do toho. Mně je 23 a nejsem disponovaná k tomu jít v tomhle stavu do kláštera. Musím to s Bohem ještě pořešit. Pro hluboký vnitřní život musí být člověk v milosti posvěcující, jinak se to nedá přežít. Přeji Ti hodně sil a budu na Tebe myslet v modlitbě. Pokud chceš, můžeme o tom všem pokecat více. Můj email je agata94@post.cz. Přeji šťastnou cestu
Přezdívka (jméno): Agáta
|
