Předplatné časopisu
tel.: 480 023 408-9, 775 598 604
mail: objednavky@in.cz, info.in.cz

leona-sklenickova-krakonosova-tajemstvi-hmk_i65.jpeg

Leona Skleničková a její kouzla života

Sedíme spolu ve Skautském institutu v Praze na Staroměstském náměstí. Je to taková oáza uprostřed turistického ruchu. Když si tu dáte buchtu, nezaplatíte bambilion peněz a ještě ke všemu vám ji naservírují na víčko od ešusu. Sednete si k jednoduchému stolku, nad sebou budete mít větev s žárovkou a bude vám dobře.

Tak, jako nám s Leonou. Vlastně jsem se jí zapomněla zeptat, jestli nebyla skautka, protože se mi zdálo, jakoby se celý život řídila heslem Buď připraven. Její životní příběh se dozvíte hned poté, co probereme pohádku.

Prý natáčíte pro Českou televizi vánoční pohádku. A jste v ní princezna?

Pohádku jsme natočili už během léta, bude se jmenovat Krakonošovo tajemství. Ačkoli jsem ústřední postava, nejsem princezna, ale Liduška, dívka z hor a lesů, která v tom ději hodně zamíchá kartami. Příběh se odvíjí od staré legendy a objevují se v něm magické síly a kouzla. Ještě nesmím nic prozrazovat, ale můžu říct něco o Lidušce. Bavilo mě na ní, že je statečná a odvážně si jde za svým. Žije s maminkou a bráškou, je z chudých poměrů, ale věří, že může věci změnit k lepšímu, že může najít lásku, a když se pro něco srdcem rozhodne, jde za tím. V tom je její síla. Hodně mě bavilo být někým, kdo miluje přírodu a pečuje o ni a má v sobě spoustu lásky. Touží mít někoho, komu by ji chtěla dát, ale jestli se to povede, to nesmím říct. :-)

Musím ale prozradit, že jsem si užila i princeznovské šaty. Čím víc pracuji, tím víc si uvědomuji, že do postavy se dostávám už v maskérně, při nanášení make-upu, když mi udělají patřičný účes a v kostymérně, kdy se obléknu do kostýmu té postavy a vstoupím do ní.

S historickými kostýmy máte asi zkušenost z Prague Shakespeare Company, kde také hrajete. Co je to za soubor?

Dostala jsem se k nim díky herečce Anežce Rusevové, která mě připravovala na přijímačky na DAMU. Je to soubor, který hraje anglicky, protože je složen z amerických nebo britských herců žijících v Praze. Původně jsem začínala v komparzu, ale postupně jsem se stala víc jejich součástí. Před dvěma roky jsme byli v Indii na mezinárodním divadelním festivalu s historickou hrou Richard III, kde hraji princeznu Alžbětu. Tam jsem si poprvé zkusila historické korzetové šaty a přetransformovala se díky tomu do úplně jiné doby.

Odkud vy vlastně jste? Jak jste se dostala k herectví a do pohádky?

Narodila jsem se v Čáslavi, ale vyrostla ve Vlašimi. Během studia gymnázia, po sextě, jsem pak přestoupila do Prahy, kde jsem měla skvělou možnost bydlet u mé tety. To hodně pomohlo, aby mě maminka pustila do Prahy samotnou. Po gymnáziu jsem odjela studovat herectví do Londýna. Já totiž hrozně miluju angličtinu. Od té doby, co jsme ji začali brát ve škole, jsem se v ní shlídla. Možná mi k tomu pomáhá i hudební sluch, takže jsem k jazykům nacházela cestu skrz něj. Bavilo mě vytvářet ty melodie cizí řeči ve vlastních ústech.

Původně jsem myslela, že po maturitě je má jediná cesta jít na DAMU, jenže po třech kolech přijímaček jsem skončila pod čarou. Když jsem se oklepala ze zklamání, tak jsem to vzala jako příležitost a povedlo se mi dostat do jednoho hereckého centra do Londýna. Z toho, co jsem tam načerpala, žiji do teď. Otevřelo mi to oči, že můžu třeba hrát v angličtině a že mezinárodní příležitosti nejsou tak daleko.

Jaké to je, když v devatenácti přijdete do cizí země?

Mně v tom hodně pomohli Shakespeaři tím, že mě v divadle obklopovali rodilí mluvčí, takže jsem měla dobrou angličtinu. Samotné stěhování do Londýna byl podobný adrenalin, jako stěhovat se z Vlašimi do Prahy. Tehdy jsem tu taky, kromě tety, nikoho neznala a ve škole jsem byla nová. Pak v Londýně už jsem měla tuhle zkušenost a bylo to pro mě lehčí. Zdálo by se, že Londýn pro mě byl takový první velký krok do světa, ale já si uvědomila, že podobnou věc už jsem udělala v šesté třídě.

Chodila jsem na základní školu a v páté třídě byla možnost přejít na gymnázium. Mně se ta myšlenka líbila, ale v rodině převládl názor, že na gympl můžu až po devítce. Já ty přijímačky sice udělala, ale když už to tedy bylo tak domluveno, zůstala jsem na základce. Všechno mě tam ale pálilo, ve třídě jsem byla ta divná, co má jedničky. Šprtka. Necítila jsem se tam dobře a chtěla jsem tu větší výzvu. Zeptala jsem se starší sestřenice, která na gymplu už studovala, jestli by u paní ředitelky nezjistila, zda bych mohla přestoupit. Skutečně jsem pak udělala přestupovky a od sedmé tam chodila. Byla jsem hrozně spokojená, protože to bylo něco ze mě, z mých snů. Musela jsem zabojovat a přesvědčit mamku a babičku, že to zvládnu. Může se to zdát jako malý krok, ale víte, co to je pro takhle velký dítě v rámci malého města změnit školu? Stalo se to pro mě příkladem, že takové těžké situace zvládnu a že mě někam posunou.

Poraďte, jak se to dělá být někde nová?

Podle mě je dobré být milá, ale svá a nenechat se natlačit do ničeho, co by člověk dělal jen pro to, aby zapadl. Pro mě bylo důležitý nezačít kouřit, protože jsem viděla už na gymplu, že tohle je něco, co začnou lidi dělat, aby se stali součástí party. O tom, že kouření není zdravé se nemusíme bavit, ale mně šlo spíš o to, že tohle je princip, který se pak v životě může opakovat v jiných věcech. Že lidi dělají věci proto, aby někam patřili. Zdá se mi, že když zůstane člověk svůj, tak pak je pro druhé zajímavější, získá si respekt a všimnou si ho ti praví lidé. Další věcí, když je člověk někde nový, je nebát se komunikovat a zeptat, když nevím. Mně se to vždycky vrátilo jen v dobrém. Je potřeba používat empatii, kdy a koho se zeptat, ale sedět a čekat, že někdo přijde za vámi, to nefunguje.

Máte sourozence?

Já mám dva mladší bráchy. Jednoho o šest let a druhého o sedmnáct let. S tím mladším jsem nedávno zažila vtipnou věc. Telefonovala jsem si s mamkou a v televizi šel jeden díl seriálu Pan profesor, kde jsem hrála a zrovna jsem byla na obrazovce. Bráška volal na mamku ať mi řekne, že mě vidí a ať mu zamávám.

Pan profesor, to je ten seriál na Nově?

Každý díl je věnovaný jednomu ze studentů té jejich třídy. Jeden byl zaměřený na poruchu příjmu potravy a já jsem ztvárnila tu žačku, které se to týkalo. Mohla jsem skrz tu epizodu přiblížit, co je to za problém. Hodně mě potěšil přístup Novy, když k tomuhle dílu spustili dopředu kampaň. Dělaly jsme livestream na instagramu se mnou a psycholožkou a radily, kde najít podporu a pomoc. Jsem ráda že za tím natáčením stáli lidé, kteří berou tu nemoc vážně a chtějí pomoct."

Jeden díl seriálu je fajn, ale vy jste natočila i celovečerní film, kde jste hlavní postavou.

Zatím největší příležitost jsem měla ve filmu Stínohra, který měl premiéru na jaře. Je o holce z děcáku, která začne boxovat a v tělocvičně najde jakoby rodinu.

Je to thriller, takže příběh má i temné tóny. Mě hlavně bavila ta výzva pochopit a správně předat, jaké to je být z děcáku, jaký má takový člověk pohled na svět. To je to, co mě na herectví přitahuje, otevírat nové světy, moci zprostředkovat lidem příběhy jiných, aby si mohli říct, že v tom třeba nejsou sami. Je to podobná mise, jakou máte vy v časopise, kdy taky chcete, aby se holky necítily samy, když něco řeší.

Za rozhovor děkuje Helena

(časopis IN!dívčí svět)

 

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.

 

 

Autor fotografie:  archív Leony Skleničkové


Sdílet na:

 
 
 

Vydavatelství IN s.r.o.
Horní náměstí 12, 466 01 Jablonec nad Nisou

objednávky:
tel.: 480 023 408-9, 775 598 604
mail: objednavky@in.cz

redakce:
Purkyňova 5, 772 00 Olomouc

tel.: 775 598 603
mail: redakce@in.cz