Mezi nejživější vzpomínky mého dětství patří vzpomínka, jak se otec v půl sedmé večer vracíval z práce. Já a můj bratr jsme ho slyšeli, jak schválně stále silněji a silněji zvoní. Mačkal na zvonek tak dlouho, dokud mu jeden z nás neotevřel dveře.

Obvykle jsme byli v kuchyni, dělali jsme si úkoly nebo jsme se dívali na televizi. Radostně jsme vyskočili, když jsme uslyšeli to důvěrné známé zvonění. Utíkali jsme dolů po schodech, dveře jsme otevírali dokořán a otec nám hned říkal: „Jak to, že vám to trvalo tak dlouho?”
Ta chvíle, když se otec vracíval domů, byla nejhezčí z celého dne.

Je ještě jedna vzpomínka, která mě bude navždy provázet. Týká se toho, co bylo pro otce každodenním rituálem – večeře.
Všichni jsme společně usedli ke stolu, on položil dlaň na maminčinu ruku a řekl: „Jestlipak vy dva víte, že máte tu nejneobyčejnější maminku na světě?

Byla to věta, kterou s láskou opakoval každý večer.

Rituály jsou cvičením srdce.

(z knihy Pohlazení pro duši, Portál)