Kolik lidí, tolik myšlenek. Některé z nich nás nechají chladnými, jiné jdou mimo nás a některé nás můžou povzbudit nebo nám pomoci, přivést nás k zamyšlení. Najděte si čas takovým myšlenkám a úvahám naslouchat. Nejen o prázdninách.

příběh 1

Jak Evelínka potkala Boha

Evelínka byla vždycky ztřeštěné zlobidlo, které vyrůstalo v nevěřící rodině a dennodenně se do krve pralo se svými staršími bráchy. A tak bylo opravdu nepředpokládatelné, že se jednoho dne dostala do kostela a ještě k tomu na mši.

Její sestřenka si totiž měla brát jednoho věřícího kluka a ona, jakožto nejmladší holka z rodiny, měla na té slávě družičkovat. Dostala dlouhatanánské bílé šaty a připadala si dočista jak anděl, jen křídla chyběla. Snažila se chovat slušně, tvářit se vážně a neudělat nic, za co by dostala vyhubováno.

A jak tam tak stála hned před oltářem, něco v ní roztálo, ba přímo zahořelo. Ona se totiž po uši zamilovala. Byl veliký, moudrý a měl ji rád takovou, jaká byla – bez hrození, bez jízlivých poznámek a hlavně bez toho, že by na sebe musela upozorňovat. Byl to Bůh.

A ona tušila, že ji tato láska může udělat lepší. Už tolikrát si to předsevzala, že už bude hodná, a nikdy to nevydržela déle než pár hodin... A tohle by mohla být TA cesta. :-)

Evel(ínka)

(autorka má svůj blog na www.signaly.cz)

příběh 2

Jako v mlze

Za mlhou hustou, že by se dala krájet… ano, přesně tak hustá mlha mi připadala to ráno.

Sedím v autobuse a dívám se z okénka. To dělám dost často, ráda si prohlížím ubíhající krajinu. I když tudy jezdím dennodenně už pár let, vždycky objevím něco nového. Dnes bohužel daleko nedohlédnu. Vidím sotva příkop podél silnice, pole za ním už spíš jen tuším.

Je zajímavé vnímat svět tak krátkozrace. Máme možnost, prozkoumat detaily nejbližšího okolí, dál však už nic. Musíme věřit, že tam pořád pokračuje cesta, že tam kdesi před námi je cíl, kam míříme.

I v našich životech nevidíme dál než do přítomnosti. Možná, že ještě tušíme, že za pár minut se bude dít to, co máme v plánu, stejně jako tušíme pole pokračující za příkopem podél silnice. Ale kde máme tu jistotu, že zrovna dneska se nestane zásadní změna v našem životě. Co když na pole zaseli trávu a pasou se tam ovce?

Ale my věříme. Věříme, že tam před námi něco je. Že nás v životě něco čeká, že máme něco dokázat a udělat. Jdeme za nějakým cílem. Nevidíme před sebou Ježíše, přesto věříme, že tam je a my za ním můžeme jít. I když ho stále nemáme před očima, víme, že tam je. Kráčíme směrem následování. A je dost těžké, udržet se na cestě, když mlhou není vidět dál než na pár kroků. Přesto doufám, že nám Pán dá vidět náš cíl a vědět, který směr je ten správný, po které cestě se máme vydat.

„Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“ (1 Kor 13, 12)

Kupička

(autorka má svůj blog na www.signaly.cz)

příběh 3

Procházka s Bohem

Neustále někam s někým chodím – s kamarády, přáteli, rodinou; nakupovat, do školy, do kina, hledat „poklady“, které jsou všude kolem nás, ale i jen tak na procházku. Jsou to krásné chvíle naplněné radostí, sdílením se...

Dneska jsem dostala na procházku zase chuť, ale spíš na takovou, při které bych nemusela nic vysvětlovat, nejlépe vůbec nemluvit, ale přitom si povídat. O všem i o ničem. A tak jsem šla na procházku s Bohem :-). Někdo si možná zaklepe na čelo, ale má to něco do sebe, to mi věřte!

Netrvalo dlouho, asi jen hodinku, bylo skoro jedenáct hodin v noci a poměrně zima, ale na rovinu – bylo to to nejlepší „rande“, jaké jsem zažila! Víte, že není nic, o čem on už by dávno nevěděl, nemůžete říct nic špatně, dá se s ním mluvit naprosto upřímně, víte, že se vám nevysměje, že vámi pak nebude pohrdat, ani že by vás pak miloval míň. Je to krásný pocit a nemáte co zkazit, půjde s vámi kdykoliv zase. Paráda, ne? Pro mě rozhodně! :-)

Anička

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.