je název knížky bratrů Diblíků o jejich cestě kolem světa, a protože není obvyklé, aby cestovatelské trio bylo sestaveno z rodných bratří, pojďte s námi trochu vyzvídat. Představte si, že sedíte v pražském Ungeltu u kofoly, kolem spoustu cizinců a před vámi dva sympaťáci: Honza, který je tatínkem tří synů a Petr je zatím svobodný ve všech významech toho slova:).

Koho z vás napadl ten šílený nápad objet svět?
Honza: Těch myšlenek na začátku bylo víc. Jedna z nich říkala, že dřív kluci v našem věku chodili na vojnu. To byl takový přechod do mužského věku a nás tahle zkušenost minula, takže cesta kolem světa by mohla být dobrou náhradou.
Petr: Další nápad dostal brácha Karel, který studoval v Anglii a viděl tam levné studentské letenky. Zmínil se o našem snu svému panu profesorovi a ten spolu s dalšími kolegy nápad bratrského putování finančně podpořil. Karel mu ale musel slíbit, že o cestě napíšeme knihu.

Takže tu cestu vám někdo zaplatil?
Honza: Kdepak, to sice byla velká pomoc, ale zbytek peněz jsme si vydělávali sklizní jablek v Itálii a sháněním po sponzorech.
Petr: Ty sponzory jsme oslovovali z dnešního pohledu dost naivním způsobem, ale získali jsme tím spoustu zkušeností. Taky jsme se ptali lidí, kteří hodně cestují, na jejich zkušenosti, co si s sebou vzít a nasbírali jsme spoustu praktických rad, které nám byly k užitku.

Kolik vám bylo, když jste se vydali na cestu?
Honza: Karlovi 23-24, mě 21-22, Petrovi 18-19 let.
Petr: Já jsem kvůli tomu přerušil studium na gymnáziu. Spolužákům jsem to, že jedu na cestu kolem světa, řekl až poslední přestávku před odjezdem, aby ze mě neměli legraci, kdyby to náhodou nevyšlo :).

Co na to rodiče?
Honza: My máme úžasné rodiče. Přestože měli obavy, nikdy nám cestu nerozmlouvali. Jen jsme museli slíbit, že nebudeme zbytečně vyhledávat nebezpečné situace.
Petr: Což jsme víceméně splnili :). A jako poděkování jsme je pozvali na týden do Kostariky. Měli ten rok stříbrnou svatbu a tahle země je pro „svatební“ cestu jako stvořená.

Je těžké vybrat z roční cesty nejzajímavější setkání, ale přesto to zkuste!
Honza: Mně se hned vybaví jeden indický rikša. Člověk by nečekal, že s chudým, bosým Indem si popovídáme o dění ve světě, historii a životě jako s vysokoškolským profesorem.
Na naši otázku, odkud má ten obdivuhodný záběr znalostí, řekl: "Čtu noviny. Včerejší jsou v koši zadarmo." Nebo když nás v Iránu provázely dvě trhlé studentky medicíny, kterým za hovor s muži a ještě k tomu cizinci hrozil postih mravnostní policií. Na rozloučenou mě jedna z nich hryzla do ruky. To prý abych na ni nezapomněl. Povedlo se :).
Petr: Já si hned vybavím Bedeho z Havaje. Kladl nám na srdce: " Buďte aktivní. Nečekejte, že vám někdo zavolá, napíše, navštíví vás. Buďte první, kdo to udělá. Pak budete mít naplněný život." Další setkání bylo v Indii. Na jednom posvátném místě jsme se ptali na cestu dvou krásných evropsky vyhlížejících děvčat. Krom toho, že nám poradily, jsme si všimli, že měly absolutně vyhaslé oči. Až po chvíli nám došlo, že sem mnoho Evropanů jezdí za drogami. Uvědomili jsme si, že žádný požitek světa nestojí za prázdno, které na nás zíralo z těch krásných očí.

Co bylo na vaší cestě nejtěžší?
Honza: Když jsme se v Japonsku dozvěděli, že nám umřela babička. Měli jsme se strašně rádi. Byla to milující bytost, která pro každého z nás hodně znamenala. Seděl jsem v japonském parku na lavičce nad otevřeným notebookem s tou zprávou a slzy mi padaly k nohám do písku.

Kdybyste nemohli bydlet v Čechách, kde jinde by se vám dobře žilo?
Petr: Vybral bych si Filipíny. Zdá se mi, že máme s Filipínci hodně společného. Přístup k životu, humor a oni mají všichni navíc hlubokou víru.
Honza: Já Havaj. Ta má tak pestré složení obyvatelstva, že tam žádné nepřátelství k cizincům vůbec nemůže vzniknout. Všichni jsou jinačí, než ten druhý. Lidé jsou vstřícní a skoro tam není žádná kriminalita. Nedá se tam vyloupit banka, nebo unést dítě a zmizet do vedlejšího státu…všude kolem je moře.

Co všechno jste s sebou vozili?
Petr: Jeden známý nám řekl: “Vy jste tři obyčejní kluci. Nemáte nic, co byste lidem, se kterými se potkáte, přinesli. Vy sami byste měli být dárkem. Vozte vztah, který mezi sebou máte. Kde jsou dva nebo tři, tam je Ježíš mezi nimi a to bude váš dárek pro lidi, se kterými se setkáte.“

Jak se to dělá?
Honza: Modlili jsme se spolu, snažili se mít rádi, jednat ve shodě, domlouvat se a neprosazovat svůj názor, myslet na toho druhého, a když něco nešlo, jak jsme si přáli, nebo jsme se pohádali, snažili jsme si to co nejdřív odpustit a začít znovu s čistým štítem :).
Petr: Když jsme se vrátili, jezdili jsme všichni tři společně dělat přednášky především na školy a učňáky. Tehdy nám dost často lidé říkali: „Takových cestovatelů, kteří objedou zajímavé země je spousta. Nám se ale z vaší přednášky nejvíc líbí váš vzájemný vztah.“
Mě ty přednášky bavily skoro víc, než samotné cestování :).

…a teď už máte i knihu, díky které s vámi můžeme cestovat i my.
Honza: Ano. Splnili jsme přání Karlova pana profesora. Nedávno brácha knihu vzal a odvezl mu ji do Oxfordu, kde zorganizoval i veřejné čtení pro studenty a profesory. A to je vlastně teprve ten pravý konec naší cesty.

Diblíkovic vyprávění si můžete poslechnout i v archivu rádia Proglas v pořadu Pod slunečníkem z 11. 5. 2013.

Co možná nevíte

•  Kdybyste vyrostly v Thajsku, dali by vám šeredné jméno, abyste nezpychly.
•  Kdybyste si vybíraly zaměstnání v Indii, nejváženější by byla dohazovačka sňatků.
•  Kdybyste v Singapuru žvýkaly na veřejnosti, hodily papírek mimo koš, nebo přešly po trávníku, zaplatíte tisíc dolarů pokuty.
• Kdybyste v Guatemale chtěly jít do parku, musely byste být členkami klubu, který ho vlastní.

Tak šťastnou cestu!  Ať už jedete jen na dovolenou,  nebo plánujete zásadní životní trasy. Helena

TIP IN!

Pokud se vám povídání líbilo, a chcete se dozvědět víc, můžete si jejich knížku objednat na: http://www.65pole.cz/

(časopis IN! - prázdninové číslo 2013)